Petr a Lucie

„Vešla mu do srdce dveřmi jeho očí.“ „Nic neznamená utrpení, nic neznamená smrt, jestliže vidíme, proč trpíme, proč umíráme“ „Stella Maris Amor – Láskom ochraňuj nás v hodině smrti.“ „Tento svět byl již příliš stár; musil, musí zahynout.“ „Spokojen a rád skonám, vzácná paní má, padne – li na muže v tvé náručí smrti stín, vždy největší ctí by bylo líbat tě a přitom duši vydechnout v tvůj klín.“

Na zadní straně knihy stojí napsáno „pro děti a mládež“. Ano, možná tomu tak je, snad je „Petr a Lucie“ skutečně určen pro děti a ještě spíše pro mládež, avšak proč už ne pro dospělé? Proč ne pro člověka ošlehaného životem? Je snad až příliš troufalé číst novelu v dospělém věku? Snad alespoň na některé z položených otázek naleznu odpověď.

Číst po sobě dvě knihy z válečného prostředí je zajímavý zážitek. Před tím jsem četl „Tři kamarády“ a nyní „Petra a Lucii“. Čím si jsou obě knihy podobné? Oba příběhy se odehrávají zaprvní světové války. I když pravda, „Tři kamarádi“ se odehrávají až po první světové válce v období začínající hospodářské krize. Společně je však spojuje ještě něco: láska. Ta prochází celou válečnou či poválečnou vřavou. Jako mohyla se staví nad všechny tragédie. Ale pokaždé se jedná o lásku zrozenou k zániku. V Remarquově románu zemře dívka. Zde zemřou oba.

Ale vezměme to hezky od začátku. Petr se s Lucií setkává 30. ledna 1918 v metru. Společně se skrývají v podzemí. Ani jeden druhého nezná a přesto, i když to není hned patrné, jakoby se znali odnepaměti. Dohromady se setkají třikrát. Když Petr Lucii poprvé spatří, coby dospívající mládenec zjišťuje, že ať dělá cokoli, nemůže nejasnou tvář oné neznámé vytěsnat z hlavy. Ale opravdu se jí chce zbavit? Ne, stejně jako mi ostatní, i Petr si může nalhávat, co chce. Může tvrdit, že všechno zvládá, že vše se časem srovná. Jenže touha je silnější. A navíc: kdybyste věděli, že za půl roku máte narukovat na frontu, zdráhali byste se? Tenhle fakt je možná jedním z důvodů, proč je kniha napsána stylem, jakým je. Místy až dětinské chování mě po Remarquovi mírně zaráželo. Později jsem ale zapřemýšlel. Možná je vše způsobeno válkou. Třeba skutečnost, že všude slyšíte letadla a střely, vás nutí se chovat způsobem zamilovaného školáka. Nejspíš to, že každý den můžete někde zemřít, vás žene kupředu a nutí vás dělat a říkat naprosté šílenosti. Ale šílenosti z pohledu minulého pohledu. Každý podobné šílenosti děláme i říkáme. Až budoucnost nám ukáže, jak dětinští jsme ve skutečnosti po celou dobu vlastně byli. Pokud mám ale nějakou výtku zmínit, je to přílišná častost užívání zdrobnělin.

Na druhou stránku, mám – li něco vyzdvihnout, vyberu si autorovi vsuvky v textu. Rolland občas užívá až filosofický nádech svých popisů. Táže se čtenáře, zda vše, co činíme, je správné.

Petr s Lucií prožijí několik krásných dní, během nichž si „plánují společnou budoucnost“. A když se již téměř zdá, že budoucnost bude skutečně růžová, že nastanou slunné dny, že nic nemůže překazit šestnáctiletým jejich plány, 29.března 1918, přesně na Velký pátek se na ně sesune kostel. Umírají si v náručí. Bez budoucnosti, naděje. Bez splněných snů, ztraceni ve statistice válečných obětí.

100%

recenzi naleznete také zde: http://romankrasa.webnode.cz/literatura/valecne/petr-a-lucie-romain-rolland/