VALL-I (WALL-E) Vall-I si mě získal a já měl celý zbylý večer o čem přemýšlet. A znovu ta stejná otázka „kam směřujeme“ provázející nás od nepaměti a nedávající nám pokoje.
recenze také zde
Před 700 lety lidé opustili Zemi. Zanechali po sobě planetu spustošenou odpadky. Úklid dali na starost robotů. Za ta léta se všichni kromě jednoho rozbili. Vall-I je tak posledním přeživším robotem. Kromě uklízení odpadků a stavění z nich pyramidy větší než jsou New Yorské mrakodrapy, se věnuje i dalším věcem, jimiž začíná připomínat lidské myšlení. Sbírá věci, které se mu líbí, nebo se mohou hodit, sleduje televizi a poslouchá hudbu. Žije se švábem a raduje se ze života. A když v kosmické lodi přiletí Eva, dokonce se zamiluje. Jejím úkolem je nalézt známky života (rostliny), která by pro přeživší lidstvo ve vesmíru byla důkazem, že se mohou vrátit zpět Domů.
Filmy od Pixaru jsou nádherné svou rozmanitostí. Na rozdíl od Disneyho jeho pohádky nejsou pouze pro děti do šesti let. Pixarovky si užijí i dospělí a já se u Vall-iho náramně bavil. Smál jsem se mu, byl naměkko, přemýšlel. Nechybí totiž ani jakési filosofické zamyšlení. Jde o jakousi greenpeace agitku: ze Země se stala obrovská skládka a kolem ní poletuje nepřeberné množství kosmického smetí. Lidé se raději přestěhovali na loď do vesmíru, kde za ně všechno dělají roboti a člověk se doslova nemusí ani zvednout z křesla.
A jak začne robot cítit? Když před deštěm skrývá svou milovanou. Jak je nesmělý, když přemýšlí, jak by se dotkl jejích „prstů“. A vše podkresluje krásná hudba ze starých filmů, která ve vás vzbudí pocity sentimentality.
Zauvažujete nad otázkou lidského „dělání“. Nad naší budoucností, zda se svým chováním k podobné „katastrofě“ také neblížíme. Kolik z nás jen nečinně sedí „na zadku“ a nic nedělá? Beze smyslu žití, bez vnímání krásy. Valli-I je vším, čím my nejsme. Je ideální bytostí se všemi jejími chybami i klady.
Vall-I je smutný, je veselý. Tenhle robot je až příliš lidský. Až příliš mi připomínal postavičku z „číslo pět žije“, ale tady byl dohnán k dokonalosti. Dovolím si říct, že mezi všemi těmi animáky, Vall-I v podstatě nemá konkurenci. Ať už svým zpracováním nebo myšlenkou, která je vykreslena lépe, než v leckterém dokumentu nebo katastrofickém filmu. Emmerich by se tady mohl lecčemus přiučit. Především tomu, jak se vyhnout klišé.
Vall-I si mě získal a já měl celý zbylý večer o čem přemýšlet. A znovu ta stejná otázka „kam směřujeme“ provázející nás od nepaměti a nedávající nám pokoje.
100%
