Tohle je šestá kapitola mé knížky Kačenka a drak. Pokud jste nečetli předchozí kapitoly vratťe se na začátek.
Kačenka a hluk
Když byla Kačenka malá, měla ráda ticho. Pomáhalo jí myslet a učit se. Jak však dospívala, zjistila, že hluk je jako peřina. Dá se do něj zabalit, když je člověku ouvej. Kačence bylo dost často ouvej. Maminka se snažila, ale Kačenka čím dál víc odpovídala „nic“.
Něco bylo jinak. Kačenka se neusmívala. Teda chvíli ano, ale to jen když měla hodně vína. A pak hodně hluku! Ano, hluk a spousta lidí! Jakýchkoliv. Kačenka měla vždy dost slunce pro všechny. A ti všichni si je brali. Plnými hrstmi, někteří přišli i s nádobami a Kačenka vždy sluníčko rozdávala. Měla ho spoustu! To přece nikdy nevyhasne!
Maminka pozorovala Kačenku s obavami. Byla pořad její malá holčička, ale za těma modrýma očima se začal skrývat smutek. Možná strach. Když se Kačenky zeptala, co se děje odpověď, byla vždy stejná „nic“. Jednoho dne si maminka všimla zvláštní věci.
Kačenka vždy zmizela kamsi na kopec. Sama, ráda se toulala, něco jako by hledala. Když zrovna nehledala, nebo se netrápila utápěla se v hluku. Ten byl všude, protože ji pomáhal zapomenout. „Ale na co?“ ptala se maminka. „Nic!“ zněla vždy stejná odpověď. „Nic.“
Najednou místo slunce jako by se kolem Kačenky začala rozprostírat nicota, prázdno a smutek, maskovaný za úsměvem.
**** Pokračování zítra ****
Pokud se Vám knížka líbí a chcete se dozvědět jak vznikla, tady je odkaz kram.blog.idnes.cz/c/503642/o-lasce-snech-a-modrem-nebi.html No a pokud mi chcete něco k literární prvotině napsat zde je můj email jiri.kram@gmail.com
