Pravěk

Přestože den byl v prosluněné pohodě, v proutěném koši měli uloveno dost ryb, volnost a nevyčerpatelné množství sil přírody by dnes každý mohl závidět, v úplné pohodě nebyli. Proč??

„Neumím se s naší dobou vyrovnat.“ Svěřil se mladý muž Raekwon své milované dívce Uchi. Zabýval se dobou, ve které žil, pravěkem. Byla to doba plná možností, inspirativní , nebyl nikde ani náznak že by se zde na pobřeží Středozemního moře v době vrcholného pravěku měl ten chlapec něčím trápit, že by měl k tomu důvod.
Jenže : „ Nechci žít v pravěku.“ Zavzdychal. Muselo to dívku zaskočit.
„My jsme v pravěku? Jsme v nejlepším věku, nikoliv v pravěku.“
„Je toho mnoho před námi a děláme pro to málo, aby se to změnilo.“ Namítal Raekwon. „Ani písmo ještě nikdo nevymyslel. A když nikdo nevymyslel písmo, tak nikdo nic nenapsal. Neumíme psát, neumíme číst. A měli bychom si něco přečíst. O tom, jak žijeme. Já bych klidně napsal, kdyby bylo písmo. Aby se ti, co tu budou po nás, se o nás něco dozvěděli. A ne jen na základě vykopávek a kosterních pozůstatků. Ano, Uchi. Jakmile nic nenapíšeme, budeme jen kostry. Já i ty. A to ještě ke všemu možná. Jestli nás najdou. Protože nikde nebude zmínka, kde jsme zakopaní. Málo toho známe, nic neumíme. Jsme nekulturní!“
„Oóó, ty jsi pesimista? Já umím hrnec vyhnětat. Umím ho i ozdobit. I přívěsky z kamenů, sošku jako talisman ti mohu udělat. O mé kostře, až ji vykopou nebude moct nikdo říkat, že jsem byla nekulturní. Budou říkat, Uchi byla učiněná umělkyně.“

Čtyři tisíce let nazpátek se takto tento rozhovor odehrával, tak by to mohlo být asi v takovém čase pravěkém. Leželi spolu na břehu Středozemního moře, slunce do nich pálilo, měli už splněné povinnosti a přesto byl Raekwon nespokojený, že nic nevymyslel, to mu kazilo příjemný pocit.
Chtěli žít spolu, ale věděli, že okolnosti jsou proti. Pro Uchi se jednoho dne zastavil bratr, aby ji Raekwonovi odvedl k jinému ženichovi. Prý na ni nemá nárok. Rodina ji prodala, to se nedalo zrušit.

Raekwon byl jiný, než ostatní kluci. Když nebyl zasmušilý, tak byl legrační. Začal předvádět, jaké zná čáry. Nakreslil klackem pár křivek do písku a říkal, že jsou to písmena. A že ta písmena takové svatbě brání.
Učin bratr nechtěl věřit. „Vždyť jsou to jen čáry.“
„Ano, ale před čáry se měj na pozoru.“ Bratr se tedy měl na pozoru a odešel. Neštěstí bylo pro tentokrát zažehnáno.
Uchi však byla nadšená z takových čar. Když dokázaly odložit nechtěnou svatbu, tak to už znamenalo, že v nich bude nějaká síla. Navrhla Raekwonovi, že by jeho čáry vyrývat do hliněných tabulek a vyprávěli by lidem, co všechno takové počárané desky mohou zařídit. To bylo hodně zvláštní, jak se v tom s Raekwonem našli. Čárám a různě poskládaným křivkám dali jména, více jak dvacet jich takhle udělali a tak vznikla písmena. Postupně z písmen slabiky, ze slabik slova, po nich věty o všem možném. Aby si lidi mohli připomínat a lépe pamatovat věci, které jsou k užitku. Zaříkávání, modlitby,, do kým byl a kdo kým je a kdo si koho kdy vzal a kde se kdo popral a kdo vyhrál. A co je psáno, to je dáno, i dějiny a pochopitelně zákony.
Pane jo ! Smlouva, ustanovení, tribunál, vina, spoluvina. Co bylo psáno, to bylo dáno a urovnávalo to spory a srovnávalo všechny do latě. Kdo by zákony neuznával, dopustil by se viny a čekal by ho trest... dřív za to bylo několik ran holí, o čemž rozhodoval soudní tribunál. Už ta spousta neznámých slov musela každého děsit. Tak takhle se to stalo se vznikem písma při končícím pravěku.
Nová doba přinesla pokrok, ne jen jen jeden a ne jen tak malý, přinesla spoustu pokroků. Začalo to čárami do písku někde na břehu Středozemního moře. Po pravěku přišel starověk a pak středověk a novověk.
Už je tam teď spousta báječných restaurací, a domů a lidí, co tam jezdí za pohodou.
Začalo to u vystresovaného Raekwona a vida, stačilo tak málo, aby se rozjely ty velké věci. Jen vymyslet písmena. Dvaadvacet jich bylo na začátku.