Obraz za skříní / povídka

?Muž v nedbalém obleku, věku něco mezi čtyřiceti až padesáti, čekal před dveřmi kanceláře Fondu pro objevy na přijetí. Důvod jeho návštěvy- objevil doma za skříní obraz. Neznámý obraz.

Neobjednaní hosté se odtamtud obvykle vyprovázeli rázně a ve vší stručnosti. Asistenka ředitele alespoň měla takový pokyn.
„Pan ředitel se omlouvá, je bohužel zaneprázdněn.“
Jako kdyby to muž s balíčkem na to byl připravený. „Možná snad... kdybych vás pozval na kafe?“
Sklonila hlavu a posunula brýle ke špičce nosu. Muž nevypadal zase tak špatně. Dojem na ní udělalo, že chtěl být také stručný. „Kafe tady obvykle nabízím já.“ Uculila se.
„Ale kdybych vás pozval na kafe já... tak byste se možná přimluvila?“
Nahlodal ji. „Kolik času potřebujete?“
„Pět minut. Méně, než pan ředitel potřebuje na malou potřebu.“
„Jsme tu  pro vědu a vy jste přinesl obraz.“
„To se tak někdy stane s objevy.“

Není nad to, když muž ví, co chce. Zvědavost jí nedala. Byla v tom malá škodolibost. Jak bude toho podivína odmítat ředitel? Usadila muže do sedačky, sama vytvořila jedno kafe a pobaveně zamířila se svou přímluvou do důležitější kanceláře. „Za skříní objevil obraz moderního malíře a chce ho podrobit vědeckému výzkumu.“
Ředitel se ušklíbl nad člověkem, co „chodí s obrazama“. S opovržením se díval i na asistentku, že si s ním neumí poradit, ale rozhodl se, že učiní výjimku a ukáže, jak se to dělá. Přijal ho. A začal shovívavě.
„Tak jak se to stalo?“
„Odstrčil jsem skříň a byl tam. “
„Je tam jeho podpis? “
„Možná Matisse, nebo někoho takového. Ale kdyby tam byl jen on. Mám tam i Moneta, Maneta, Gogha i da Vinciho. Mohl bych vás zavalit spoustou obrazů. Ale pro začátek snad stačí... jeden?“

Otazník za větou byl opatrný, nechtěl  ředitele popudit rozsahem svého požadavku.  Šéf uměl zahrát zájem. „A propána...to je ale starost. Tak co teď? A to ho dostaneme jen tak?“
„Skoro.“
„...tak za kolik?“
"Abych to nemusel moc danit. Vím, že to bude obtížný výzkum, budete jistě potřebovat peníze na samotné rozluštění té záhady.“
„Na to jsme mistři!“
Nastala chvíle, kdy ředitel musel zasmečovat, ukázat převahu člověka, který si ví rady. Sekretářka stále pozorovala, co bude a on ještě nic nepředvedl.
„Vědecké objevy se dneska  plánují. Nemůžeme jen tak objevovat něco, co lidstvu nepomůže.“
Muž chápavě přisvědčil. „Lidstvo tápe. Zvlášť v moderním umění. Samo o sobě není snadné k pochopení! A teď do toho ta naše skříň.“ 
„Skříň do výzkumu raději netahejme.“
„Skříň je naopak to hlavní, pane řediteli.“
„Umíněnost, mladý muži, do žádného výzkumu nepatří. Umíněnost je projevem nezralé mysli. Jsou případy, kdy se takový čloěvk pak musí podrobit lékařskému vyšetření. Nechci však nic ve vašem případu naznačovat.“
„Spíš by pomohli kriminalisté. Mikrochemické, histochemické, spektrochemické analýzy a nevím, co všechno dneska tihle hoši mají.“
Takový nápad ředitele zaskočil. „Tak vy chcete ověřovat originály?“
„Obrázky prostě. Docela hezké. Jestli originály? Mne zajímá, jak se to za skříň dostalo. Odstrčená skříň. V bytě, ve kterém jsem až dosud bydlel klidně, bez starostí. Se ženou a dvěmi dětmi. Všechno mělo své místo a pořádek. Věda by se měla zabývat tím, co dokáže tak náhle změnit život v příbytku spořádané rodiny.“„Někdo z vaší rodiny prostě tu skříň odstrčil."
„Manželka? Nebo mé dvě děti? Nemají na to.“
„Skříně se odstrčí, když se ku příkladu maluje. Kdy jste malovali naposledy?“
„Před rokem.“
„A sami ?“
„Malíře jsme měli.“
„Jistě potřeboval odstrčit skříň. A třeba to on si tam u vás schoval Matisse, Maneta, Moneta, van Gogha i da Vinciho. Nejlepší úschova pro padělky je tam, kde to nikdo nečeká. To někteří zneuznaní malíři dělají, že si ve volném čase dokazují, že to umí taky!“
Asistentka vyprskla smíchy. „Válečkem ne? Nenechte se vysmát, pane řediteli.“

Tohle se ve Fondu objevů ještě nestalo, aby se sekretářka ke svému šéfovi chovala tak neloajálně. Řediteli bylo do vínku naděleno opravdu dost, aby byl všeobecně uznávaný, aby měl autoritu. Sebevědomí, inteligence, všechno jak má být. Lehkou ironií dokázal zesměšňovat své soupeře, zničit je, ponížit je , často se z kanceláře plazili jak zbičovaní psi. Uměl být pánem situací, i salto vpřed i vzad uměl udělat, když bylo potřeba. A teď ho nenapadlo nic. Jen tupě koukal do zdi. Válcoval ho podivín a dokonce už i sekretářka.

Ukončí vše podle běžného postupu. Sepíše protokol, dá tomu chudákovi smbolickou korunu a ať jde. Dne toho a toho, přinesl pan ten a ten výtvarné dílo údajně od H. Matisse k prozkoumání. Suchá fakta.

„Nedělám si naděje, že vypátráme, kdo odstrčil vaši skříň od zdi, ale ať je po vašem...“, pravil při podpisu protokolu. „Jen jedna rada. Vědecká rada, chcete-li. Potlačení nutkavé potřeby se člověk zbavuje tréninkem. Je to podobné jako u batolat, když se učí chodit na nočník. V podstatě jde vždycky o... víte o co. Uvidíte, jakého blaha tím dosáhnete. Směšné? Ale je to tak. Vzpomeňte si na batolata, když se učí, jak zadržet svoji potřebu.“ Pohladil muže s balíčkem otcovsky po rameni a otočil se na asistentku. „ Všechny své osobní potřeby potlačit, ano?! To platí  pro všechny.“
Přikývla. „Protlačit jen na nočníku.“

Ředitel Fondu pro objevy balíček ve starých novinách konečně rozbalil. Šlo o nejasný dětský pokus o zobrazení něčeho. Ale vlastně o  nic.