Kaskadér

Čím žije muž, který žil naplno, ale nikoliv věčně. Čím žije druhý, který se to učí, a jak to mají oba těžké.

Zahrada se stodolou Naše zahrada má mnoho zákoutí. Keře se na ní rozkročily hustě, divoce, občas je jen třeba odstranit přerostlé šlahouny planých růží. Máme divokou, lidskou rukou nedotčenou přírodu rádi.
Horší to je s podobou naší dvě stě let staré stodoly, která dosloužila. Začala být nebezpečná. Značně zchátralému stavení se prolomil pod vahou sněhu krov, vyžádal si buď přestavbu, nebo totální rozloučení s existencí. Rozhodli jsme se prohnilé trámy shodit, a objednali si partu bouračů, kteří by střechu shodili. Tesaři pak na masivní stěny stavěných z hrubých kamenů vyzvednou krov nový. Staré půjde pryč, nové se postaví.

V noci byla bouřka. Noc samá záře, hodně blesků jsme spatřili. Bouračům se nechtělo lézt po mokrých latích a nepřišli. Nepřišli bourači, nepřijdou zítra ani tesaři. Dostavil se jen soused Oldřich, zvědavý na to, jak to budou dělat. Nebylo k vidění nic.

Pivko po ránu není zrovna to ono, čím bych Oldřicha Brabence uctil, ale neměl jsem nic jiného. Ani k vyprávění, což by se při pivu slušelo, jsem toho moc neměl. Byl zmlsaný zážitky, měl toho dost, co by sám mohl vyprávět a já nic. Když už jsme dlouho mlčeli, zeptal se:
„Tak co?“
„Tak co? Co by?“
„Nepřišli bourači, co…?“
„Ne, měli přijít, ale kvůli dešti v noci...asi.“
„Vím, pršelo.“
Tak vypadal náš rozhovor, při kterém jsme se pomalu ochutnávali ze svých lahví.
„Já, když jsem byl ještě v akcích, jsem si nedovolil nepřijít. A to bylo i horší počasí.“
„Tak vy jste byl frajer,“ pravil jsem.
Zvedl se, mávl rukou přes rameno. „Byl. Ale když to takhle řekneš, tak to člověka může zamrzet.“
I mě to mrzelo, že jsem to takhle vypustil. „Škoda, že už nic nemůžete.“ Samozřejmě, že jsem tím první hlášku nevylepšil.
Oldřich měl těžký úraz a přestal být akční kvůli páteři.

Co pamatuji, Oldřicha Brabence si kvůli jeho příjmení hodně lidí dobíralo. To se nabízelo, písmeno bé se zaměnilo za em a hned byl z Brabence Mravenec. „Bolí vás pády, pane Mravenec“? Nevytáčel se kvůli tomu, ale nás kluky někdy varoval: „Dostanete, abyste se zklidnili. Chovejte se dobře, hoši.“ Nikdy jsme s tím pošťuchováním nepřestali a přesto jsme nikdy „nedostali“.
Hodně drzí jsme byli, ale taky jsme k němu obdivně vzhlíželi a on dobře věděl, že se musí trochu naštvat, aby nepokazil srandu. Mezi vážným a nevážným je někdy tenká hranice. Byl kaskadér, uměl padat, uměl se i prát i proskočit ohněm uměl. Odpovídal, že pády nebolí, jen střet s blbcem někdy zabolí. Až jeden pád přece jen ho musel bolet hodně dost. Na jednom dlouhém schodišti potkal člověka, který se přátelsky nechoval. Něco špatného mu pověděl, Oldřich si ho vzal blízko a taky mu řekl: „Chovej se dobře, chlapče, nebo dostaneš.“ Chlap se ovšem nezklidnil. Když se k němu Oldřich otočil zády, strčil do něj nečekaně tak silně, že projel celým patrem až do přízemí. „Very bad“, jak říkal. Takový pád nacvičený neměl. Zůstal ležet a nehýbal se.

Pár lidí se seběhlo, chtěli Oldřicha postavit na nohy, ale ono to nešlo.
Dveře nicoty se otevřely. A za nimi nikdo a jen mlha bezvědomí. Naštěstí tam byla jedna dáma, která věděla, jak se zachovat, že jestli se zranění týká páteře, že s člověkem nemůžete cvičit. Podložila ho kabátkem, a zavolala záchranku. Půl rok se z toho pádu Oldřich dostával vleže a na stropě se mu promítaly akční scény, kterých by se rád zúčastnil, ale nemohl, s tím byl jednoznačně konec.
Když se po delším čase objevil mezi námi, koukali jsme vyděšeně, jak pohubl a vůbec jak se změnil, i vlasy mu zešedly, ve tváři měl smutek celého světa, vrásky přibyly. Už jsme mu nikdy neřekli tím zkomoleným jménem. Už nebyla nálada na žerty. Oldřich kulhá, ruce má ztuhlé, když si má něco sundat z horní police, jde mu to jen ztěžka, nezvedne je výš jak k ramenům..

Oldřich Brabenec a Petula Když mně bylo tak někdy kolem patnácti let, tak jsme spolu s Oldřichovou dcerou Petrou „chodili“. Já jsem na naši chalupu dojížděl málo, převážně o víkendech, ale o prázdninách jsme si to vynahradili a nějaké metry jsme nachodili. I pusinky byly. Říkala, že jednou bude taky ta „z Prahy“, čili Pražačkou a že pak to chození bude lepší. Nakonec skutečně se Pražačkou stala, když jí vzali na vysokou, ale nic moc se nezlepšilo, protože jsme na sebe mezitím tak trochu zapomněli. Až nakonec mejlem oznámila, že chce poznat i další města. Já to pochopil, tatík Oldřich taky, její mamka moc ne, mrzelo jí, že se Petra tak odstěhovala a postupně o sobě dávala vědět méně a méně. Jednoho dne k nám Oldřich přišel, jestli bych mu nepomohl s napsáním mejlu. Že na internet určitě chodí víc, než do nějaké plechové schránky na normální dopisy. To jsem nemohl odmítnout. A sedli jsme a sepsali to společnými silami:

„...

sorry, ale fakt mlčíš už nějak dlouho. Občas bys měla něco kváknout. Zavolat bys taky mohla. A jak se bavíš? A co kluci? Máš někoho?“
Musel jsem se občas smát, když jsem to ťukal do klávesnice. „Promiňte, Oldřichu, ale Petula bude vědět, že dopis jí přišel z mojí adresy, bude si myslet, že tu otázku jsem sem propašoval já.“
„A tebe to snad nezajímá? Nech to tam a piš dál.“
„Já teď,Petulo štípám špalky, snažím se, už to pomalu jde... ale žádná sláva.“
Přerušil jsem opět psaní. „Měl byste se zeptat, kdy přijede.“
Na místo toho však dopis uzavřel:
„Doufám, že jsi, Petulo, pochopila. Posílám otcovský polibek. Táta.“

Byl přesvědčený, že stačilo, co jsme sepsali. Odpověď od Petuly přišla po týdnu, nemohl jsem si ji nepřečíst, taky jsem měl o ni strach.

Táto,
ty máš úžasný dar. Dáváš mi vtipné otázky, ale když na ně neodpovím, nic se nestane, že ne? Na nic není čas.
Nějaký matematik vymyslel matematický vzorec, který vysvětluje, jak vznikl vesmír. Že Bůh se dá vyjádřit vzorcem písmen a čísel. A podle toho vzorce vznikl vesmír a vůbec všechno, i my. Před ním už Einstein naznačil, že když se nějaký objekt rozhýbe mocninou rychlostí světla, získá se energie, která se sama stane hmotou. Tak čekám na to, až se stanu jinou hmotou, než jakou jsem, protože rychlejší a rychlejší, protože ve skutečnosti jsem pomalejší a pomalejší. To je ta relativita. Nemějte starost, otče. Vše je v normě běžné.
Toliko vše ke mně, a k tomu, jak se mám. Jak bude čas, ozvu se.
Tvá Petula

Mravenec na střeše Někde v dálce na konci vesnice slyším ocelový zvuk brusky, v garáži někdo něco spravuje, do toho za jedním z plaňkových plotů štěká bláznivý čoklík, aby dal vědět, že spolehlivě hlídá, je to dost nervák, rozrušila ho pokulhávající Oldřichova postava, který se k nám opět blíží na návštěvu. Tentokrát jde ještě mnohem pomaleji, než jak posledně, nese dlouhý žebřík, muselo mu dát hodně práce, než si ho naložil na rameno. Mám předtuchu, že něco bude špatně. A vybalil to na mě hned.
Sdělil, že do večera to bude, ať se nebojím. S naprostou samozřejmostí opřel žebřík o stěnu naší chtrné stodoly, naplnila se má špatná předtucha, že chce naši střechu složit k zemi sám, když ti bourači nepřišli.
„Jen neměj strach. „
„Už ne, Oldřichu! Už ne! Už nejste kaskadér.“
Prohnul se v zádech, aby mohl přehlédnout rozměrnou plochu střešní krytiny celou, od shora dolů, z prava, z leva, slyšel jsem, jak drmolí a jak napodobuje náš dávný klukovský pokřik, kterým jsme ho často zlobili. „Brabenéc, mravenéc, může se snad mravenci něco stát. I kdyby spadl, kosti si nepoláme. Nic takovýho, nic se mu nemůže stát. Shodit pár tašek je maličkost.“
Je třeba říct, jaké zaměstnání si Oldřich po té, co se po zranění zas postavil na nohy, našel. Uklízí ve velkoskladu v Českých Budějovicích. Není to nic luxusního, obchází po dvoře kamióny, co přijely se zbožím, vysypává řidičům špačky cigaret z popelníků a zametá ty, které nestihl. Řidiči si s úklidem kolem sebe obvykle starosti nedělají. Starý, nemocný chlap uklízí prostě, co jiného mu zbylo? A teď si chtěl dokázat, že není už jen pro nedůstojnou práci.
Rozmluvit mu shazování tašek ze střechy, se mi nepodařilo. Připadalo mu to jednoduché. Za chvíli byl už na střeše, pohyboval se v patnácti metrech nad zemí tak, že kaskadéra nezapřel, tašky sbíral z latí oběma rukama, shazoval je pod sebe, lehce si vždy vyzkoušel shnilou lať špičkou nohy, zjistil, jestli nezapraská a hned sáhl po dalších kusech, řadu řadě, stále výš k hřebeni střechy, vítr ani voda za límcem mu nevadila. Někdo, kdo projel po silnici okolo a viděl ho při tom, zpomalil, že nevěřil svým očím, co viděly a hned se zase rozjel, aby sousedům o tom povykládal, co se u nás děje. Postupně se to rozkřiklo a lidé přicházeli se sami podívat, kdybych tam dal kasičku, snad by i do ní něco hodili, jaké divadlo to bylo, co Oldřich předváděl. Kdyby sklouzl, nebyl by to pád do papírových krabic, tak jak býval při natáčení zvyklý. Padal by do suti pěkně tvrdých střepů z rozbitých tašek.
„Svačina, pane Oldřichu! Pojďte! Párek dáme! Pivo. Prosííím!“ Zkoušel jsem ho stáhnout dolů aspoň na svačinu. Nepovažoval však za nutné končit kvůli párku.
Rozhodl jsem se taky pro divadlo. Čas, čas, čas. Petula měla pravdu, že rychlost rozhoduje o tom, co se stane, strašně důležité je, nic nezameškat.
Vytáhl jsem z kapsy mobil, navýšil hlasitost zvonění, v sestavě příkladů vyzváněcích tónů jsem našel nejzvučnější a stiskl ho aby to vypadalo, jako že mi někdo volá. Věrné oznámení příchozího hovoru bylo slyšet po celé zahradě i nahoře u hřebene střechy. Trojí zazvonění a pak už záleželo jen na tom, jak dokáži předstírat přijatý imaginární hovor.
„Kdo? Ale … ne?? Petro??? To ty? Ano, mám Oldřicha tady. Jo, jo, jo... náhoda! Oldřichů!! Prosím vás!! Pojďte dolů, Petula volá.“
Říkal jsem si, sestoupí dolů, zjistí, že jsem kecal, budu za vola, ale hlavně, že už bude dole. To bude to hlavní. Už mu nedovolím se tam vrátit, i kdybych se s ním měl o žebřík poprat. Neměl podezření, neváhal se sestupem, očistil si ruce o kalhoty, jen podotkl: „To je celá ona. Nikdy neví, kdy má volat.“ Koutky úst se mu pozdvihly, možná to byl i úsměv. „V ní se člověk nevyzná.“ Ve vás taky, Oldřichu, chtěl jsem říci a nervózně se díval, jak sestupuje po žebříku příčku po příčce. Držel jsem mlčenlivý telefon v napřažené ruce stále před sebou jako lákavou vábničku a zpevnil jsem kotníky, nachystaný na fyzický střet s kaskadérem.
Nedošlo na to. Jedna z příček žebříku povolila. Byl snad ještě prohnilejší, než celá naše stodola. Prolomil se v půli a Oldřich padal. Pokusil se zachytit kamenného pilíře, zatnul do zdiva sice prsty a balancování na zbytku žebříku zbrzdil, ale pod rukou se omítka odloupla a dál už ruka hmátla do prázdna. Když jsem viděl, jak bojuje, přiskočil jsem dvěma kroky přímo ke stěně, připravený, že se pokusím Oldřicha chytit. Pamatoval jsem si jeho vyprávění o tom, co všechno je důležité, na co musel myslet, když padal z výšek, říkal jsem si, to samé bude platit i pro toho, kdo je dole, ale chce dát záchranu. V těhle situacích platí zásada, že se musíte uvolnit, vysrat se na všechno, žádné zpevnění svalů, tělo musí být pružné, jako kdyby kosti přestaly existovat. Skutečně se mi podařilo skočit včas do místa, kam jeho pád směřoval, aspoň jsem ho trochu ztlumil, padli jsme na deštěm rozměklou zem spolu. Byl těžký i když byl sušinka. Těžší, než jsem si myslel, že bude. Odvalil se a ležel opět tak, že se nemohl zvednout. Skláněl jsem se nad ním, a on jen vyhlížel, kdy mu podám ten mobil s hovorem od Petuly. Musel si všimnout, jak jsem ho zvedl ze země, že jssem ho vypnulže a schoval trapně do kapsy.
„Pozdě? Už odešla?“
Přikývl jsem beze slova. Bylo vidět, že dobře ví, jak to je, že jsem si všechno vymyslel. Ale nechtěl nakonec kazit tu hru. Přistoupil na ni jako člověk, na kterého je spolehnutí, nikdy nikomu nic nechtěl zkazit. Byl tak zvyklý od filmu.