Z bláta do louže: víkendové barvení vlasů

Víte, jaké to je cítit se jako malý Jarda? Já ano. Můžete tuto potupu zažít na vlastní kůži, pokud naivně svěříte experiment s barvením své kštice lehkovážné ženě. Takový šťastlivec aby si pak vlasy ve víru afektu rovnou vyškubal.

Kolo č. 1

Je sobota večer, přicházíme z nečekaně dlouhé procházky. Ruce vytahané od tašek s potravinami, které vláčíme přes celé město. Je to zadostiučinění, když lednice nepoběží naprázdno. Kolikrát si říkám, zda by nebylo hospodárnější lednici nemít. Mrazit v ní půl roku všeho všudy dva krajíčky chleba nevede právě k úsporám na elektřině.

Nuže z tašek se jako záplava řinou slastné dobroty a chtělo by se pomýšlet na večeři. Jenže! Musíme ještě rychle nabarvit (její) hlavu. Už od rána je kvůli tomu nesvá. Prožívá muka. Cítí se odporná. Ženy to tak mívají. Z ropuchy hned královnou.

„Jen mi uděláš pár proužků melíru.“

„Jo, tak to nemíchej.“

„Hele, v balení je i čepice na vytahování vlasů. To maj vychytaný za ty prachy.“

Pomalu mi začíná kručet v břiše, ale bude to prý jen chvilka. Konkrétně trvá tato chvilka něco kolem dvou hodin.  Hodinu a půl zabírá dolování pramínků z té zpropadené čepice. Háček z umělé hmoty je k ničemu, pouštím se tedy do kutění. Háček ze spínacího špendlíku vypadá jako nástroj na lobotomii a já jsem definitivně na dně. Po bolestivém vydolování cca 150. pramínku se zdá být vyhráno. To by však nesměla předčasně smíchaná barva (čti bílý štiplavý polorosol) dramaticky změnit konzistenci. Naštěstí ji lze přiloženou špachtlí (připomínající lékařský hudební nástroj na loudění angínového „áááááááá“) opět rozmíchat. Přichází fáze nanášení. Patlám to hlava nehlava po celé čepici. Hovoto.

Kolo č. 2

„A co kdyby sis to taky malinko prosvětlil? Třeba jen dva jemný proužky,“ zaznívá její hlas. Zatím pod ním nedokážu rozlišit hadí „sssssssss“. „Budeš to mít bílý jako Kuba.“

„Jo, jen nechci vypadat jak vodbarvená cigna.“

„Budeš to mít bílý jako Kuba.“

„A jo, tak mi to tam nějak rozumně napatlej.“

A mám to na kebuli, děj se vůle boží. Mezitím její hlava doznává toužebně očekávaných proměn. Raduje se jako malá holka. Prý konečně melír, jaký nemá ani za 450 od kadeřnice. Je šťastná. Ve svých očích se za půlhodinu stává z domnělé ropuchy královnou. Zázrak na počkání. Jo, jo, zlatý český ručičky.

„Kéž tvá radost nebude vykoupena mým utrpením,“ dím tiše s pohledem do země.

Snažím se být nenucený, tu a tam mrkám do zrcadla, jak se melír vyvíjí. V zádech mám našeptávačku, prý už to bělá. Já vidím stále jen zažloutlé vlasy. Chce to víc času, aby barva zabrala, dovídám se. Důvěřuji. Slepě.

„Tak já už si to umeju, dyť je to už půl hodiny.“

„Jo, když tak dáme druhý kolo, barva ještě je. Ukaž…“

Házím kšticí a smáčím ji pod sprchou. Od šamponu mám pěnu až za ušima. Upřímně se těším, jak prokouknu. Změna je život. Přece nechci být tmavovlasý bubák. Vysouším froťákem bambeřici a zapomínám na žlutou. Určitě to zbělelo. Vždyť je to melír – to už něco znamená.

„Džísiskrajst, dyk je to žlutý. Jsem jak kuřbuřt z hlaváku!“

„Néé, to asi krátce působilo. Musí to bejt dýl.“

„Ale dyk je to žlutý, ne jako to má Kuba.“

„Měls to tam prostě krátkou dobu. Musíme to opakovat.“

„Majnkot, horší to snad nemůže bejt.“

Kolo č. 3

V zatmění mysli přehlížím, jak se z proužků stává pás přes celou hlavu. Zcela se vydávám napospas samozvané barvířce. Zmocňuje se mě namísto rozlícení spíše apatie. Třeba to chytne až napodruhé a všemu se pak zasmějeme. Dalších dvacet minut pryč. Opět se chápu sprchy a svého šamponu pro ekzematiky. Po druhém umytí mi na hlavě zbude leda vypálený pás a troud. Pouštím se s odevzdáním do ztraceného boje.

„Hm, takže opětovně ta hnusná žlutá!!! Cos mi to probůh poradila, ty kuplířko? To mě chceš vážně prodávat v Praze na vlakáči?“

„Mě se to líbí, máš to pěkný. Já neříkala, že to budeš mít úplně bílý.“

Tak. A máš to, Jardo malej, říkám si při nevěřícném procitnutí do skutečnosti v zrcadle. Teď nemůžeš mezi lidi, jinak by tě prvním pohledem vyobcovali. Náhle mi dochází humor i síla. Střídá je beznaděj. Beznaděj a v lepším případě vyhlídka na zítřejší vykrvácení u kadeřníka – hasiče. Začínám si přehrávat scénář zítřejšího pokorného žadonění o „odprznění“ svých vlasů někde v předraženém salónu. Cítím se ponížený. Na lože se odebírám bez pozdravu, protože zrádkyně si ho nezaslouží. Zakouším ránu osudu.

Kolo č. 4

Noc neprobíhá nejlépe. Odkopávám se, jsem říčný, sen stíhá sen. Všechny se protínají v tématu znetvoření. V jednom snu vidím maják. Svítí z něj zářivý nápis Hena. Spása zdá se na dohled. Vždy říkávám: ráno moudřejší večera. První cesta v nedělním dopoledni vede do nejbližší drogerie. Tam v regále leží poklad. Z desítek odstínů musím vybrat ten správný. Po příchuti zrady už není ani památky, společně se přebíráme značkami a barvami. Vítězí „sladká datle“.

Doma jde vše ráz na ráz. Smíchat, pomodlit se, nanést, čekat. Výsledek se nemíjí s očekávání. Trosečník je zachráněn, dostavuje se happy end. Kroutím hlavou. Ach, bože, jsem to ale starej malej Jarda. Odpusť nám naše hříchy a marnivost.

„Aha, on to byl BLOND melír, koukám teď na tu krabičku ze včera.“

„Ty holko lehkovážná, jak já mohl dát hlavu do tvé oprátky?! Už na tebe čekají v pekle.“

Václav Král