V čekárně aneb kdo víc vydrží

Kdo by rád vysedával v čekárnách všeho druhu. To už musí být jó otrlá povaha. Mojí noční můrou jsou neorganizované čekárny u lékařů. Lepší místo ke kultivaci své trpělivosti neznám…

Vůbec celé téma úrovně služeb ve zdravotnictví je už i tak dosti propírané. Také v této sféře pracují jen a pouze lidé, takže o překvapení v něm nouze nikdy nebude. Vždyť by to byla nuda. No ne?

V objemu všech vyšetření a operací je stále jen menší procento těch tristních. Možná by šlo mluvit o procentu zanedbatelném. O to ale více uveřejňovaném. Mě osobně ze židle zvedly dva případy z mého okolí: Jedna příbuzná po urgentní zdařilé operaci páteřních plotýnek začala s rehabilitací. Musela se doslova bránit, když jí školený rehabilitér počal drasticky napravovat záda. Až na její výzvu šel zkontrolovat zdravotní kartu, kde se dočetl o nedávné operaci. Šlo snad o nějakou novou metodu tzv. “rehabilitace od boku”? Bůh suď.

Druhý příběh: Muž. Operace dutin. Několikaměsíční peklo – závratě, mžitky před očima, produkce hlenu a pachu atd. To se vám může stát, když operatér do zprávy ošetřujícímu lékaři opomene zmínit, že v dutině ponechal cca metrový tampon k pozdějšímu vyjmutí.

Je jasné, že příběhů opačného druhu je více. Proto je třeba dílo doktorů velebit. Ačkoli z pozice unaveného pacienta v čekárně vyvstává otázka, proč studovaná osoba nedokáže zjednat solidní pořádek ve své čekárně. Měl bych po ruce odvážnou odpověď: Protože jí je ‚časová dotace‘ pacienta (většinou) zcela ukradená.

Úplně nejlepší čekárna je taková, kde za dveřmi do ordinace neslyšíte ani živáčka a na nich je napsáno neklepat. Změně ordinačních hodin nic nenasvědčuje, vzkaz nevidíte žádný. To mě vždycky napadá, jestli neprobíhá kávová pauza. Někdy uvažuju o kávové pauze se zákusky. V zápětí se zpravidla sestra/doktorka z chodby všine přes čekárnu do ordinace a sotva prohodí brýden. S vysvětlováním (natož omluvami) u lékaře nepočítejte – je pod úroveň.

Kolegyně z práce šla včera na objednané vyšetření. Po hodinovém bezvýsledném sezení na poliklinice v čekárně své lékařky seběhla dolu na recepci, kde si vynutila jakous takous pozornost. Personál se zdráhal vyvinout snahu k vyřešení situace. Až po fiasku uznal za vhodné se shánět po dotyčné lékařce. Poradili tedy mé kolegyni, kde by se mohla doktorka pohybovat a ta se ji jala doslova stopovat. Po další hodině akci vzdala. Míru frustrace si asi dovedete představit. Na cestě z kliniky lékařku potkala. Prý jí musela řádně vyčinit.

Vím o jednom kožaři, který si nedávno zřídil vlastní novou ordinaci – vše se tam skví novotou. Při telefonickém objednání s vámi mluví vždy zdvořilý hlas setry či přímo lékaře. Po příchodu si vás všimne kamera a přesně na čas vás hlas z reproduktoru zve do ordinace. Pokud je zpoždění, předem se o něm dovíte. V ordinaci vám odpoví na pozdrav, prohodí třeba i jak se máte nebo co vás k nám přivádí a při odchodu vás vyprovází doznívající slovo děkujeme. Hotový ráj. Člověk si připadá důstojně.