Vítám zpátky všechny “vychytralé dovolenkáře”. I já předběhl své spolupracovníky a zavčas si zažádal o volno na předešlé po+út+st. Vždyť bych byl sám proti sobě. Svoji dovolenou a následné svátky jsem částečně trávil v ‘orientu’…
Necestuje se tam nezbytně letecky. Stačí dva návazné vlakové spoje – k tomu po jedné výluce na obou tratích – a po nějakých čtyřech hodinách se ocitnete div ne na orientálním bazaru, tj. v obyčejném okresním příhraničním městě kolonizovaném tzv. Vietnamci. Ačkoli jste původně jeli na chalupu takřka na samotě, lákání výhodných koupí nelze odolat. Zvláště máte-li s sebou dychtivou přítelkyni, příp. dětičky uvyklé na pravidelné zásobování nejrůznějšími serepetičkami.
Já např. v rámci nutného výletu zavítal až do úplně nejzápadnějšího českého města. Pro slabší zeměpisce: do Aše. Důvod? Holínky. Dětské. Nevím jak u vás, u nás hodně pršelo. A navrch tepláky. V místě tisíce a jedné vietnamské prodejny je cíl nákupu jasný. Na třetí pokus jsme u ceny rovných “sista”. Což není málo, ale terno taky zrovna ne. Člověku nedá nezkusit smlouvat. Jak se říká – líná huba holé neštěstí. S šikovným obchodníkem je dobrá řeč. V našem případě pětačtyřicet korunek slevička. Seriózní obchod!
Člověku to do žil vlije takovou příjemnou krev. Chuť do života. Tak přece si ze svého nuzného výdělku můžu žít na vysoké noze. Plácnu se přes kapsu, řeknete si a zamíříte do dalšího orientálního obchodu. Na chvilku zaváháte, ale pak jen v duchu mávnete rukou – časy jsou už prostě jiné. Kdepak by vás mohl vykolejit prostorově velkorysý China market v celém druhém patře místního (opravdového) Prioru. Rázem jste jak utržení ze řetězu a sápete se po artiklech všeho druhu. Po racionální úvaze do pomyslného košíku vkládáte extra vylehčenou paličku na maso z jakési prazvláštní dřeviny (nebo její dokonalé imitace?) a jako bonus otvírák na víno, který dlužíte své přítelkyni, poněvadž ten její - již polorozbitý - jste jako na potvoru dorazili právě vy a chápete se tak dobré příležitosti, abyste už nemuseli čelit staré a stále se opakující obžalobě z ničení její domácnosti.
O svátcích jsme – a to asi budu mluvit za vícero z nás – byli v dobré společnosti. Mistr Jan Hus a věrozvěstové Cyril a Metoděj jsou bezesporu muži vážení a hodní oslav. Oslava by se neměla obejít bez pracovního klidu. Pro čilé vietnamské obchodníky však platí jiná pravidla. Co je jim taky do Husa, že? Aš za hodinu projdete třikrát tam a zpět, z čehož správně usuzujete, že dychtivá přítelkyně bude prahnout po dalším nákupním výletě – tentokráte do pořádného “města”. Jmenovat zde netřeba. Ačkoli by mě vážně zajímalo, zda – a v tom případě jaké – mají trhovníci pro Cheb “vietnamské” přízvisko. Tzv. tržnici Dragoun se vyhýbáme a jako zmlsaní medvědi si jdeme do shopu přímo na pěší zóně. Hned mezi futry si mneme ruce – jsou slevy. Takže po emotivním zkoušení několika párů v tašce končí botičky pro přítelkyni a dětičky si “vydyndaly” mobil za devatenáct a sartunu s háčky na ryby za pěkných cca 28,- Kč. U pokladny po nás chtějí za celý nákup “sista siset”. Tady už nesmlouváme, zde by se to neslušelo.
To ale není prosím vše. Mezi tím jsem svým doprovodem (přidala se i maminka) pranýřován za údajné své nevhodné odívání. Ortel zní: nové kraťasy! Nikoli však z tohoto typu obchodu, prý musím do nějakého pořádného. Jinými slovy si to pěkně zacvakám, slevičky se mé peněženky netýkají. Nu, co zmůžu. Na cestě domů přemítám o spravedlnosti. Rovnováha tu jakási je. Vientamci kolonizují příhraničí a přítelkyně moji peněženku. Vždyť proč by měla být sic jen chvililinku naditá? Jen ať to lítá a jsou plné skříně!
