„Utíkej“ se beznohému neříká!

Asi jsem přecitlivělý. Lidem se dějí i horší věci, namítne sytý. Ten totiž hladovému neuvěří, leda by byl obdařen značnou měrou empatie. Ne každému je v tomto smyslu shůry dáno a pak se náchylný člověk ocitá ve frustrující situaci - až kolikrát stoupá červeň v líčka. Zkrátka jak říkám, asi jsem přecitlivělý.

Když zjistíte – ne snad nějakým prozřením, nýbrž prostým průběžným sledováním -, že nejste tam, kde byste si přes vynaložené úsilí přáli a měli být (v nejširším významu slova), jen mdlá mysl nebo ignorant k takovému zjištění zůstávají lhostejní. My ostatní k tomu stanovisko v rámci zachování integrity zaujmout musíme. Je to zdravé a jen tak se lze posunout o krok dál. Psychologické příručky o tomto tématu pojednávají v kapitole frustrace.

Když se něco nedaří, východisek se nabízí vždy povícero. Např. bušit pěstičkou do stolu a pomyslně jít hlavou proti zdi. Nebo výbuch emocí. Nebo rezignace. Nebo tzv. regresivní reakce, tj. posun zpětným směrem k dětským reakcím (trucovitost, lkaní, dupání atd.) Nebo vytýčení náhradního cíle. Nebo útěk do světa fantazie. Nebo použití barbiturátů. Nebo sebepoškozování. Atd. atp.

Frustraci (resp. její projev) může spustit i jen dobře míněné slovo, rada či doporučení v běžné konverzaci.. A ještě efektivněji ji spouštějí slova, rady a doporučení neberoucí v potaz  emocionální stav toho, komu jsou určena. K tomu vlastně mířím od začátku, jak laskavý čtenář, který užuž očekává náznak pointy,  může tušit. Pro jistotu připomínám: Asi jsem přecitlivělý.

Dobrá, načrtněme tedy ve zkratce scénu pro pointu: Mír, střední Evropa, čajovna, on, ona, hovor, pohledy, lehké napětí...

Ona (s blahosklonným pobavením ve tváři): „…no jéje, tak si ho prostě postavíš a hotovo.“

On (s počínajícím klokotem krve v žilách): „Vždyť ti to tu celou dobu říkám – diagnóza impotence.“

Ona (pobavená a bez náznaku pochopení): „Ty toho naděláš, to dáš. Jsi snad lazar?“

On (rezignovaný a současně vytočený): „Inseminátora z impotenta přes noc neuděláš.“

Ona (vítězně): „Ale prosimtě.“

Bystrý čtenář si povzdechne. Čekal jsem to. Namísto impotence si klíďo dosaďte  nezaměstnanost, neopětovanou zamilovanost, nedostatek financí – co vás samotné tíží...

Abych předešel neporozumění, podám ještě komentář, jelikož se ne a ne „vyžvejknout“ jednoznačně.

Zkrátka: Sytým hlasem řvát nestoudnosti do hladového ucha se prostě nedělá. Pobízet beznohého k běhu je neslušné.  Mávat býkovi červenou před očima a chtít z něj vydolovat buddhistickou odevzdanost je hloupé.

Jsem asi přecitlivělý.

V. K.