Do ho... šlápnul kdekdo, já však přímo do vlastního. A pěkně ho tu rozmáznu. Přes internet není nic cítit, tak se nestrachujte. K psycholožce se mi nechce, tak si tu pěkně uděláme malý společný terapeutický kroužek…
Ještě předtím slovníček pojmů:
lůzr – chlap v nejlepších letech, který nenávidí svou práci, je za ni nedostatečně placen a jinou nemůže přes velké úsilí najít
sebelítost – bolestínství, které musí chlap zvládnout sám
zpytování svědomí – akt zahloubání, při něž muž hledá kompromis mezi svou objektivní vinou a pocitem ukřivděnosti
Nebudu chodit kolem horké kaše. Stal se mi nepříjemný pracovní trapas. Původně jsem si předsevzal se s jeho následky utkat tváří v tvář ryze “interně”, ale opět se ukazuje, jak spolehlivě funguje princip papiňáku.
Moje oddělení, tj. čtyři kolegyně včetně šéfky, si usmyslely mi promluvit do duše. Nedivím se jim. Už víc jak rok hledám jiné uplatnění – pro práci “psáče mailů”, “posílače objednávek”, “zpracovatele faktur” a “revizora dodacích lhůt” jsem zkrátka nevratně VYHOŘEL. Mimoto jsem zčásti chromej na pravou ruku – myš je pěkná potvora. Moje apatie a úpadek profesionality (mimo jiného) tedy celkem pochopitelně vyústily v páteční nečekaný výpad na závěr malé porady našeho oddělení. “Tak a teď k Vaškovi,” (nikdy jsem se necítil být “Vaškem”) slyším z úst šéfky a dalším třem kolegyním vstoupí do tváří sama blahosklonnost. Je komické si nyní uvědomit, jak to viselo ve vzduchu. Něco nepříjemného se muselo vyřídit. Neomylně jsem hned věděl, kolikátá udeřila. V roli tonoucího a stébla se chytajícího jsem ještě se srdíčkem v krku stačil zamanévrovat (“á, ták teď budeme probírat mě – tož do toho!” – jak originální, že?) a jen tak tak zahnal červeň, která mi začala stoupat do obličeje. Vážně není příjemné poslouchat kritiku z úst kolegyň, jakkoli dobře míněnou a asi nutnou. Člověku je prostě stydno! Tím spíš, že si je svých prohřešků (částečně) vědom.
Vzpomněl jsem si na poučku z psychologie skupiny. Přirozeností skupiny je semknout se při ochraně svých zájmů. Jak by ne. Já skutečně kazím dobrou pověst svému oddělení jako celku. Reakce kolegyň byla na místě a nasnadě.
Jako klasický ješitný chlap si říkám: To musíš zvládnout sám. No a o půlnoci namísto klidného spánku píšu tuto infantilní zpověď, o níž sotva kdo stojí.
Víte, co je vážně smutné? Sebelítostivý lůzr veřejně zpytující své svědomí!
s hrůzou v očích
Václav Král
…jé, to je úleva!
