Měl jsem to štěstí prožít více než rok s opravdovým Tatarem. Pochází z města Ufa (stát Baškirsko) a toho času studoval podlíž Londýna, kde se naše cesty střetly. Byli jsme spolubydlícími. Vždy na to budu vzpomínat.
Když jsem se nastěhoval, Nael – hrdina příběhu – už nějaký čas onen typický anglický domek obýval. Majitel (velmi slušný postarší Angličan) pronajímal tři místnosti v patře, čtvrtou okupoval sám. S Naelem nás rychle sblížil asi hlavně podobný původ, vždyť to znáte - kluci z východu.
Po určitém otrkání jsem mu svěřil poměrně ožehavý fakt o českém úsloví spojeném právě s jeho národností. Czech people – talking to someone in confusion – like to say: Are you Tatar or what?, řekl jsem mu tehdy. Ohnal se odkazem na společnou návštěvu Karlových Varů se svými prarodiči a kontroval informací, že si v restauraci bez jakéhokoli náznaku zmatenosti dokázali bezproblémově objednat. Fajn, Naeli.
Netrvalo dlouho a osvojili jsme si zvláštní rituál. Někdo řekne podivínský extravuřt. On (ne že by se válel v librách) měl od maminky – úspěšné podnikatelky z oboru mléčných výrobků doma v Baškirsku – stálý a dostatečný přísun financí na solidní živobytí. Různorodost potravin, které si kupoval, ve mně vzbuzovala kulinářské nápady. Prostě a jednoduše jsem mu někdy uvařil. Dvě mouchy jednou ranou. On se nemusel dělat s jídlem, já měl určitý prostor k příjemné volnočasové seberealizaci. Jak plynul čas, Nael pod vlivem chutných pokrmů pojal předsevzetí ujmout se kuchařského díla také. Snad v jisté ješitnosti a soutěžním duchu se nechtěl nechat zahanbit. Když může vařit on (chutně a vtipně), já tuplem, mohlo se mu honit hlavou.
Kuchyň se postupně stávala laboratoří jeho sebevědomých experimentů. Představte si např. řezbáře s tzv. olšovýma rukama, jak se vzhlédne ve své bezuzdné tvořivosti. Nutno přiznat jednu věc, šel na to s invencí Tatarovi vlastní. Prvním z jeho úletů bych zařadil do říše divokých: Opakovaně dochucoval vařící se brambory citronem. Tehdy dal ještě na radu a od rodícího se zlozvyku upustil. Good boy, dostalo se mu z mých úst pochvaly. Jindy zas v záchvatu múzy pekl v troubě banány. Ok, laťka sice dosti nahoře, ale dobrá. Že mu z toho vyšel pouhý zhnědlý, poněkud blátivý a zároveň jakoby okoralý kus čehosi, ponechám stranou. Přesto pomlaskával slastí.
Sebevědomí nicméně v rozporu s “úspěchy” dále vykazovalo růst. Div by hned nevydal kuchařku v pevné vazbě. Nuže dál. V oblibě měl lososí steaky. Každý, kdo o přípravě ryb něco ví, nebude pro samotnou tepelnou úpravu takto delikátního masíčka potřebovat dlouhou dobu. Nael smýšlel jinak. Dotyčnou delikatesu s oblibou trápil v troubě s téměř maximální teplotou 30 a více minut. Výsledek ho těšil. Sousta byla doslova křupavá. Obdobně nakládal s kuřecím. Rozkrájené na malé kostičky ho sotva ve vlažném oleji na pánvi uměl trpělivě převalovat třeba až třičtvrtě hodiny. Nepoučitelný!
K pověstnému hřebu ho vyhecoval náš třetí spolubydlící Allen (za všech okolností distingovaný Angličan středního věku), když ho poučil, aby náruživě připravovanou pizzu ochutil vhodným kořením. Užil vícevýznamového slůvka “herbs”, v tomto kontextu se pod ním rozumí “bylinky” – ve smyslu sušeného koření, zde např. oregáno apod.
Nael se svým neopakovatelným tvůrčím přístupem vzpomněl na zasutý sáček s bylinkami na čaj proti rozličným neduhům od babičky a suverénně jimi pizzu “doladil”. Na naše udivené pohledy a výtky se tvářil asi jako já, když páchám evidentní chybu a ještě (nebo už) ji tvrdošíjně odmítám přiznat. Jo, prý není nad tatarskou pizzu, dodával suverénně plnými ústy.
Za zmínku stojí další dvě samostatně stojící události. Jelikož jsme se prakticky pořád hecovali, jak už to mezi kluky bývá, k narozeninám mě jednou obdaroval pugétem květin. Bod pro Naela. Když přišel čas mého definitivního odjezdu, jako dárek na rozloučenou jsem mu pod polštářem v jeho pokoji velkoryse zanechal výběr mých nej společníků, totiž časopisů pro pány. Zda ho inspirovaly k novým receptům, jsem se dosud nedověděl. Od té doby se při příležitostných návštěvách knihkupectví dychtivě rozhlížím po regálech. Hledám kuchařku s baškirskými pokrmy. Víte o nějaké?
