„Kýč je svět bez hovna,“ řekl prý spisovatel Kundera. Rád toto „fekální“ téma rozvinu o své poznatky z míst, kam i císařpán chodíval sám. Pozor: čtení pouze pro otrlé!
Pan Kundera mi svým výrokem pomohl pojmenovat výsledek letitého pozorování. Řekněte, kdy se v běžně dostupných médiích setkáte s vyprávěním o intimnostech z prostředí záchodů. Podle mého jde o typické tabu. Však je k tomu dosti důvodů. Dokáže být pěkně nechutné to plemeno lidské! Mě obzvláště nepřestává překvapovat absence odpovědnosti jednotlivců za své konání a beznadějné vyhlíkdy na kultivaci...
• Víte, jak poznáte prostoduchého muže? Takový ani po své pubertě nedospěl k poznání, že záchodová mísa má stěny, které mohou tlumit proud moče, a jakoby naschvál stále močí velmi hlučně přímo do vody. Takový prosťáček nedomyslí, jakou paseku způsobuje silný proud moči odrazem od hladiny, protože „voni to uklidí“. Mezi hlukem takto vytvářeným a kondicí rozumu „močitele“ funguje úměra: čím hlučnější urinace, tím prostodušší mysl.
• Všimli jste si známek línání na pánských záchodech – konkrétně na tzv. mušlích? Pořádný samec si své teritorium značkuje nejen močí, nýbrž též ochlupením. Není pak výjimkou, když si tutéž mušli označkuje hned více samců po sobě. Co chlup, to důkaz dominance. V mém slovníku se zabydlelo slovo špona. Je dokonale výstižné. Špony nezbytně trousí každý, kdo se neholí/nestřihá.
• Na internátě jsme měli pokoj těsně sousedící s dívčími „toaletami“. Často nedovřené dveře mohly sotva utěsnit přicházející zvuky a mě je už nikdo nevymaže z paměti. Tolik typické ššššššš deroucí se z dívčích klínů tu a tam doprovodil i nečekaně dunivý únik plynů. Akustické vlastnosti záchodové mísy jsou myslím dobře známé.
• Letos jsem chodil na jógu a sešla se na našich hodinách pestrá společnost. Sdílené záchody podle mého nedělají dobrotu. Měl jsem čest použít totéž wc po malé potřebě kypré postarší paní. Když řeknu, že mi opar (s přídomkem poševní) nad mísou uštědřil políček, nebudu lhát. Pro paní jsem si usmyslil elegantní omluvu: její dům musil utrpět poruchu vodovodního řadu, a proto se uskromnila na hygieně.
Pochopitelně všechny tyto nelibé projevy jsou lidské a zdaleka jsem nepopsal ty nejhrubšího zrna. Každý si občas po stránce hygieny nějak zhřešíme. V soukromí ať si dělá kdo chce, co chce, ale na veřejných záchodech by bylo přece jen lépe použítat smysly jaksi zjitřeněji a nežádoucí stopy po sobě zahlazovat. Jenže to by tu nesměl být hluboce vžitý (zlo)zvyk v duchu již výše zmíněného „voni to uklidí“ a pohodlná slepota dotyčných výtečníků.
Václav Král
