Staronový český sport: pomlouvání

Konečně jsem na to přišel! Dlouho sleduji, jak se to tu hemží známými jmény v nadpisech. Recept je následující: Chybí-li mi původní téma, do úst si vezmu známého politika, pořádně ho osolím a hotovo. Chvála se jen pohrne. V závěsu za ní se jistě dostaví i kýžený dobrý pocit z dobře odvedeného ‚díla‘…

Fantazie mám zhruba tak na sepsání nákupního lístku. Jsem pod tlakem vlastních ambicí – potřebuji se stát čteným autorem. Jak k sakru na to? Už to mám. Dělají to i jiní, takže proč ne já. Svezu se vlně pomluv. Začnu si hřát vlastní polívčičku nad plamínkem zvučných jmen. Jsem to ale šikula!

Tak nějak podle mého úsudku bezděčně uvažuje každý autor s pseudonymem Líný. Malinko mě to mrzí, takže se dělím o svou frustraci.

Společnost tak prostě žije. Z šedi svých životů křesají pisatelé jiskřičku se jménem Paroubek. Taková jiskřička u některých už rozkřesala další jiskřičky a při pohledu na menu blogu vidím plát vatry. Připadám si jako na barikádách v ulicích, kde zuří boje a teče krev. Místo krve se podél obrubníků valí proudy slov. Ještě že končí v kanálech, říkám si. Jako by tušily své určení.

Zmocňuje se mě podezření, že se tato záliba stává podporovaným sportem. Všechny veřejně činné lidi řádně pomluvme, zatopme jim pod kotlem, předhánějme se, komu se to podaří lépe. A hlavně: na sto různých způsobů. Jsme přece páni kuchaři!

Můžu vám říct, je mi milejší číst o salátu z pampelišek. Jde ze srdce a je původním námětem.

Pane Líný, gratuluji ke karmě. Závidím vám tu lehkost.

Váš obdivovatel

Václav Král