Je pozoruhodné, že k tomuto intimnímu zamyšlení mě přiměl neuspokojivý spánek. Zkrátka pro klid srdce se chápu klávesnice, abych zjitřeným myšlenkám nabídl mír skrze jejich urovnání tímto tichým způsobem.
Ve hře je spor o tělo. A vlastně i duši. To ona je obyvatelkou chrámu těla. Tělo jest tedy duši domovem…
Duše neklidná tělu nesvědčí. Nesouzní s jeho odvěkým biorytmem. Na disharmonii doplácí ponejvíc srdce coby ukazatel rovnováhy duše a těla.
Jsem hluboce přesvědčen, že zákon života praví toto: Bohatstvím muže jest tělo ženino. Předpokladem platnosti tohoto zákona budiž mužova posvátná úcta k jeho darům. Muž nad ženiným tělem není pánem, nýbrž jeho strážcem a dobrodincem. Ve stejné míře však velkým dlužníkem za všechny dary, kterých se mu skrze její tělo dostává. Má tedy konat v souladu s jeho zájmy.
A zde spor: Odpírá-li žena muži byť jen spatřit jednu z tisíce krás svého chrámu, pak kupčí se svým darem. Muž své srdce dává na dlani v posvátném aktu jako nejvyšší projev lásky a touhy.
Vzpírá-li se žena přijmout hodnotu svého těla v mužových očích, je pak v rozporu se zákonem bohatství muže.
Odpírání těla ženy mužovým zrakům souvisí se strachem nebo nemocí duše.
Do hry vstupuje chybný kód. Kód je klíč k srdci. Zůstává-li ženino srdce přes několikeré otočení klíčem zamčené, nastává mužovo rozčarování.
Vyjádřit touhu slovy je pro muže rituálem. De facto ji vyjadřuje až skrze své tělo. Proto je mu ženino tělo největším bohatstvím.
Spor o tělo trvá, pokud žena netouží ho muži vydat. Je to spor bez konce i začátku.
Chtít nějaké definitivní rozhřešení jest jak po grálu pátrati...
