Jelikož působím ve "vodáckém průmyslu", sotva lze masivní prázdninové splouvání Vltavy nazvat jinak, je mým denním chlebem vídat novodobého vodáka doslova pod lupou. Často tak musím odvracet zrak...
S laminátovými loděmi asi odzvonilo čemusi panenskému. Péče o vlastní loď byla spojená s jistou vnitřní disciplínou a úctou k řece. Plastový věk přinesl nerozbitné lodě a s nimi rozmach půjčoven. Splouvání řek, zejména pak Vltavy, se tak stalo záležitostí davů a mnohdy rovněž "méně složitě strukturované lůzy". Co si budeme nalhávat, český a navíc opilý dav oplývá leda neomaleností a malostí...
Býti svědkem vyloďování "nametených vodáčků" je do jisté míry skličující. Nechť pijí. Zároveň ať však dokáží nést osobní odpovědnost. Minimálně za zapůčené předměty. Není žel již výjimkou, když mokrý pomatenec vůbec netuší, že zachází s cizí to věcí a má ji na náležitém místě a v náležitém stavu navrátit. Bývá to boj o každou píď. A právě tam se z člověka stává opět jen a jen hovado boží ve své dokonalé malosti.
Pravděpodobně není náhodný prostý fakt: V 90% těchto zoufalých případů jde o muže cca mezi 20 a 40 lety. To oni vládnou světu a nejen svému. Jsou nadpozemskými králi všech podroušených hovad božích. Posvěceni tisícem a jedním lokem z plastové či jiné láhve. Budiž jim provolána čest a vypálena salva. Jsou to z největších kabrňáci.
Voda jim dočista rozmočila cosi v člověku esenciálního: SLUŠNOST. Zůstala zašpuntována v láhvi.
Opilý to vodáček sotva zvládající vstát z lodě a kypící nezdravým sebevědomím nechť je symbolem nové - komercionalizované - Vltavy.
