Kde bych začal? Slovu r-a-d-a-r bych se tak rád vyhnul, ale není zbytí.
Kde berou laici odvahu neustále si brát do úst odborná témata a zaujímat k nim stanoviska? Nebo ještě hůře: Kde se v nich bere náboj k dalšímu propírání těch nejpřežvýkanějších událostí s takovým zanícením? Copak nemají na srdci nic osobnějšího? Jsou skutečně tak občansky uvědomělí? Odmítám tomu věřit.
Když už se dostanu ke čtení plamenné úvahy o bůhvíjaké zprávě typu “ztracený a nalezený kufřík”, ”Krejčíř”, “Putin a NATO” atd. atp. od nějakého rádoby mudrce, kladu si otázku: To se vážně má zapotřebí ve svých očích na pozadí těchto kulis dělat takto důležitým?
Osobně jsem spíše zastáncem stylu stůj při zemi a třeba pomoz, když můžeš. Jedinkrát mi nepřišlo na mysl chtít se drát na trh se svými názory stran nejžhavějšího “dění”. Proč bych měl vrtat do věcí, které se mě v nejmenším osobně nedotýkají a k nimž především nejsem nikterak fundován se vyjadřovat? Co jsem nějaký všeobjímající expert? Jo, kdybych se tím živil na profesionální úrovni a vyznal se, pak je asi situace jiná.
Zdánlivě od věci by se mohla jevit souvislost dosud řečeného s jedním mým kamarádem. Má zvláštní (danajský) dar. Je jakýmsi senzorem trapnosti. Zkrátka když je svědkem (nikoli nutně aktérem) řekněme ‚nepěkné‘ situace, v analogii s rosničkou před deštěm se mírně zapotí a do lící mu vstoupí postřehnutelný ruměnec. Sleduji, že se mi podobná věc stává, právě když jsem vystaven výlevům všemožných všeználků. Chápu, čas od času se každý může v rámci nějaké své posedlosti uchýlit k tlachům – v dobré víře. Jenže pravidelní, zapálení přispěvatelé nejrůznějších diskusí, fór i blogů apod. tak nečiní.
Někdy se ptám, zda by vůbec nejlepší nebylo mlčet. Hm, to bychom se toho moc nedověděli. Těžko porozumět nevysloveným myšlenkám. Tak holt se musím učit toleranci. Nebo případně ignoraci.
Vím, nejsem v tom sám.
