Čtvrtá cenová vs. vegetariánky

Tak už jsem na vlastní kůži pocítil, co prožívá dáma, když se ocitne v podniku čtvrté cenové skupiny. Přihodilo se mi to na místě nečekaném...

Jak tomu u náhod bývá, stanou se a na nic se neptají. Dílem takové náhody jsem v knihovně potkal kamarádku. Ne ledajakou. Ve svém relativně mladém věku je doktorkou čehosi a to něco přednáší na univerzitě. Točí se to kolem sociologie a oborů příbuzných. Slečna doktorka je nakloněna a otevřena všemožným disciplínám (i okultním), které pracují s vyšším vědomím a (auto)sugescí.

S takovou kamarádkou se vede plynulá přátelská rozprava složitě, stále totiž naráží na úskalí rozdílného světonázoru. Např. tam, kde si postěžuju na potíže s krční páteří – působené sedavým zaměstnáním, tam se mi od ní dostává blahosklonného „Václave, to je všechno v hlavě“. Její snadno postřehnutelná kožní vyrážka však tam – v hlavě – prosím pěkně není. Budiž.

Na její přání ji doprovázím na časný oběd do – pozor! - zeleninového baru. Každý druhý pokrm se tu přizdobuje přídomkem „bezlepkový“ a každý další tolik žádanou (nebo podsouvanou?) vlastností „bio“. Ovzduší překypuje uvědomělostí a zdravou výživou, menu nabízí roztodivné pokrmy názvů ne-li  nesrozumitelných, pak pro mě dosti rozpačitých.

Nebudu zapírat, mezi „bramborovým pyré na fenyklu“, „otrubovými hoblinkami s petrželí“ atd. a osazenstvem tvořeném v tuto denní dobu (cca 10.45)  úřednicemi a vegetariánkami ve vypasovaných polokabátcích se cítím nesvůj. Kamarádka se blaženě (ale důstojně - jak se zde patří) uculuje nad svými dvěma „bramborovo-něco-nějakými“ zázraky velikosti dětské dlaně na dezertním talířku a způsobně je sousto po soustu vychutnává a přede neskrývanou slastí, zatímco já si útrpně z povinnosti přináším bio (!) hrachovou polévku s krajíčkem pohankového (či jakého) chleba – tedy to jediné, čemu v menu rozumím a co mi nezrujnuje celodenní rozpočet. Ptám se, zda ji tato vrabčí porce dostatečně zasytí (ona obědvá, já svačím), nato ona nevěřícně kývne hlavou a v duchu si ťuká na čelo. Souvislost mezi nasycením a „opravdovou skutečností“ mi odkrývá o několik minut později - automaticky totiž míří pro oříšky v čokoládě do krámku opodál. Však jo, holka, říkám si, jen se něčím doraž, máš recht!

Malou vadou na kráse „kulinářských zážitků“ je posléze zjištěná ztráta jejích rukavic. Na slavnostní náladě jí to neubírá. Pokojnou intonací hlasu jen podotkne: „To nevadí, aspoň někoho zahřejou.“

V. Král

P.S: Do případné debaty k článku se žel nemůžu zapojit – můj chabý PC mi to neumožňuje. Prosím tedy omluvte mě. Děkuji za pochopení.