Tramtarara, tramtarara to je naše armáda ..........

Minulý týden přinesla média zprávu o tom, že naši profesionální piloti vrtulníků raději odejdou do důchodu než by šli na misi do Afghánistánu.

Že je to mise těžká je asi každému jasné, o tom není sporu. Že je vojákům dána možnost se takto rozhodnout, a že toho využijí se nedivím, ale nemohu se ubránit hořké příchuti, která ve mě zůstane po vyslechnutí této zprávy. Aby bylo jasno - neplatí to o všech vojácích.

Proč tedy utrácíme miliardy za vojenskou techniku, když si naše armáda zvykla jen využívat výhod v tomto oboru ale odmítá  skutečné nasazení, které je vyústěním jejich práce? Popletli si svoje zaměstnání - myslí si, že jejich práce je denodenní bezpečná služba po které si jedou domů na oběd a pohrát si s dětmi, nakoupit s manželkami a v létě si zajet na dovolenou. Proč ne ale když se po nich žádá aby svoje vědomosti použili mají právo říct ne? Nám se válčit nechce, nešli jsme do armády bojovat ale pracovat. 

Pravda je, že spousta jiných profesí se po vystudování nevěnuje svému oboru ale dovolím si tvrdit, že armáda je něco trochu jiného. Tito starší piloti byli vycvičeni v minulém režimu, který sice hodně řetězem chrastil ale nikdy nebylo nutné prokazovat schopnosti a statečnost v boji o život a ochranu civilistů. Dnešní mladí vojáci, kteří jdou do armády mise patrně nasazení neodmítají, protože do armády šli také kvůli dobrodružnému životu, který nabízí.

Jak na takovou zprávu mohou reagovat veteráni - piloti druhé světové války, kteří svoje životy nasazovali denně si neumím představit. Pravda, situace je v něčem jiná ale nejsem si jist hrdinstvím pilotů, kteří dnes omítají skutečné nasazení v případě napadení naší země. Nevzali by si dovolenou ? Nebolelo by je třeba v krku ? Nevím snad ne. Asi bychom se měli trochu připravit a vzít knipl do vlastních rukou kdyby bylo nejhůř - co tak kurzy pro domobranu ?