Co vlastně řekl Topolánek v Polsku...

Je zajímavé, jak po projevu Mirka Topolánka všichni zleva a zprava zaregistrovali Topolánkův "další obrat" o Lisabonu. Všichni od Bursíka počínaje po Paroubka konče komentovali jen to, že řekl, že "Lisabonská smlouva je mrtvá". Mě samotného to překvapilo, ale pro jistotu jsem si našel na netu celý projev. A ono to je trochu jinak.

Vcera s Davidem Cameronem v Praze se kterým odjel do Polska.

Mirek Topolánek: Projev na sjezdu polské strany Právo a spravedlnost

Vážené dámy, vážení pánové

Je mi velkým potěšením být zde s Vámi a s našimi nejbližšími politickými partnery zde ve Varšavě. A děkuji naším polským přátelům za pozvání i za organizaci tohoto semináře. Za týden proběhnou v cele Evropské Unii volby, které pro nás pro všechny mají speciální důležitost a příchuť.

Našim dnešním tématem je tak budoucnost Evropské unie, potažmo Evropy. Často bývám tázán, jak může spolupracovat konzervativně liberální ODS se sociálně konzervativnější a více tradicionalistickou PiS? A jak chceme spolupracovat s britskými Konzervativci, kteří odmítají Lisabonskou smlouvu, s jejíž ratifikací Česká republika nedávno významně pokročila?

Jsem erurorealista a jsem zastáncem aktivního přístupu k evropské spolupráci. Proto na uvedené otázky, mnohdy pokládané negativně, odpovím také otázkou - ale pozitivní : Co nás spojuje?

Spojuje náš právě a především náš přístup k evropské integraci. Ten lze shrnout do dvou slov: více svobody a více realismu!!!

Dovolím si za nás říci, že Unii vnímáme jako výraze vůle a ochoty členských států a evropských národů spravovat věci společného zájmu. Myslím, že mohu říci, že spolu s polskými i britskými kolegy přistupujeme k evropské integraci aktivně, s vědomím našich národních zájmů ale i reálných možností. Nicméně nutným předpokladem našich úspěchů na evropském poli je, dle mého názoru, realistická analýza a hodnocení současné mezinárodní situace.

Po studenoválečné bipolaritě a multipolárním uspořádání s vůdčím postavením Spojených států, jsme dnes svědky nonpolární tendence, kdy ve světě vedle sebe existuje větší počet různých uskupení s relativně vyrovnaným vlivem i postavením. Kromě globálních státních aktérů se na scéně objevuje řada nových regionálních hráčů nestátního i nadstátního charakteru. Tento pohyb ústí ve větší rozmanitost a proměnlivost mezinárodního systému. Zároveň se tím snižuje pravděpodobnost vzniku stabilního a předvídatelného mezinárodního prostředí.

Jaká by měla být reakce EU, resp.jejích členských států na tento vývoj? A je Unie schopna se přizpůsobit? Nebyli bychom dnes tady, kdybychom o tom byli přesvědčeni!

Klíčem k budoucímu úspěchu je pružnost a akceschopnost!!!

Aby kterýkoliv stát - i Unie jako celek - v takto složitých podmínkách dokázali hájit své zájmy, musí být schopni rychle a pružně reagovat na proměnlivé mezinárodní prostředí.

Zejména pro sledování ekonomických zájmů – jak se právě teď ukazuje – je schopnost pružné reakce mimořádně důležitá.

Delorsovské paradigma, že velikost je všechno, jasně neplatí. Naopak velikost, se často stává příčinou problémů. Není náhodou, že jedním z průvodních jevů současné ekonomické recese je rozpad příliš velkých hospodářských celků a příliš složitých transakčních a kontrolních systémů.

Krize byla opravdovým testem přidané hodnoty evropské integrace. Prověřila často proklamovanou solidaritu mezi členskými státy a unijními orgány. Někteří z hospodářské krize vyvozují potřebu větší globální koordinace a tužší regulace.

Reálný vývoj a má bezprostřední a nedávná zkušenosti coby předsedy Evropské rady však naznačuje něco jiného.

Hledání univerzálního přístupu dříve nebo později nutně narazí na potíže. Nelze totiž přehlédnout, že jednotliví členové EU se nacházejí v rozdílné fázi ekonomického cyklu a vývoje, mají diametrálně odlišnou schopnost reakce, národně determinovanou tradici řešení krizí apod. Odtud i rozdílné zájmy, které vlády členských států sledují.

Z mé zkušenosti se potvrdila i další tendence : Pokud je pro sledování jejich národních zájmů výhodná spolupráce na úrovní EU, státy volí tuto cestu. V opačném případě mají tendenci posilovat své domácí ekonomické a politické nástroje.

Zdá se, že úprk stejným tempem ke stále užší Unii již nefunguje. I přes stále udržovanou federalistickou rétoriku, si řada státu uvědomuje nutnost změny vnitřních poměrů.

I proto jsme svědky zavádění zjednodušených rozhodovacích procesů do primárního práva EU, které v konečném důsledku spíše podporuje tendence určité skupiny členských států monopolizovat evropskou integraci ve prospěch svých národních zájmů. To dříve či později narazí na nesouhlasné reakce dalších členských států a jejich občanů.

Jsem proto toho názoru, že bez ohledu na ratifikaci či neratifikaci Lisabonské smlouvy je tento dokument již mrtvý. Neodpovídá mezinárodní ani evropské realitě 21.století. Zásadní debata nad budoucím charakterem Unie nás totiž teprve čeká. Ptáte-li se mě, jak se s tím slučuje náš vlažnější postoj k boji s tímto dokumentem, tak odpověď hledejme i v právě vyřčeném. Pokud Evropská Unie nebude schopna i po zkušenostech s ratifikací Ústavní, resp. Lisabonské smlouvy, v měnícím se globálním světě s novými hrozbami, po identifikaci skutečných příčin vzniku finanční krize, po plynové krizi a neschopnosti realizovat společný postup v energetické bezpečnosti s klesající touhou po dalším rozšiřování a ponechání potenciálních členů všem rizikům, po zcela zjevné neschopnosti čelit asertivní politice Ruska, pokud opravdu EU nebude schopna pohlédnout této realitě do tváře a zahájit nezmanipulovanou diskusi o budoucnosti celého projektu, bude mrtvý i celý projekt evropské integrace.

Přes velké pochybnosti a výhrady toto žádná z našich zemí nechtěla, nechce a chtít nebude!!!

Při velké míře zjednodušení budeme volit mezi dvěma východisky: Unií jako státem Evropa - blokem s co největší mírou právní, politické a ekonomické jednoty či celku, který je pružný, ekonomicky otevřený a dále se rozšiřující.

Zeptáte – li se však mě, jakou Evropu chci především, odpovím, že chci Evropu svobodnou a flexibilní. Unii, kdy si každý stát volí míru svého zapojení ve společných politikách unie. Nemyslím tím integraci tvrdého jádra, kdy by skupina států postupovala v integraci hlouběji ale zároveň přímo či nepřímo nutila integrační opozdilce, aby se k jádru přidali, jinak zůstanou na periferii a stanou se jakýmisi členy druhé kategorie. I tady hledejme u malé země, jakou Česko je, menší touhu bojovat proti všem boj o Lisabonskou smlouvu. Tuto formu variabilní integrace je nutné odmítnout, protože by ve svém důsledku státy Evropy rozdělovala. Mluvím-li o flexibilní integraci, mám na mysli proces, kdy různé státy či skupiny států si vybírají stupeň a hloubku svého propojení podle svých zájmů.

Nikdo nikomu nebrání v hlubší integraci, ale na druhou stranu nikdo nikoho k hlubší integraci nenutí..Je však nutné podotknout, že k tomu, aby tento mechanismus spolupráce fungoval, musí mezi zúčastněnými státy panovat shoda na nejmenším společném jmenovateli, který bude definovat kompetence a pravidla, která budou platná pro všechny.

Co by mělo obsahem tohoto společného základu flexibilní evropské integrace?

Měly by to být současné politiky zahrnuté v acquis? Nebo čistě otázky týkající se fungování vnitřního trhu? Nebo půjdeme dále a budeme se snažit i přesun dalších pravomoci zpět na národní úroveň?

To jsou myslím zcela reálné a konkrétní otázky, které se mnozí ještě bojí vyslovit, natož na ně hledat reálné odpovědi!!!

Nicméně flexibilita je dle mého názoru způsobem, který by Unii čítající 27 členů mohl umožnit efektivní fungování a zároveň by ji umožnil dostát závazku dalšího rozšiřování.

Měly bychom dosáhnout stavu, kdy by každý členský stát byl spokojen s individuálním stavem hloubky své integrace v unii.

To bude vyžadovat zcela zásadní institucionální změny a změny základních smluv Unie. Hlavně, se však musí stát změnou postupnou a přijatelnou pro naši veřejnost a to znamená, že musí být procesem postupným a vedeným na všech úrovních společnosti

Dámy a pánové, hodnota Evropy není v papíru, ale ve společně sdílených hodnotách. ODS spolu s PiS i britskými Konzervativci jsou spojeny právě touto sdílenou vizí o budovní podobě Unie. A věřím, že tato vize bude pevným základem nové konzervativní a reformní frakce v Evropském parlamentu.

Integrace pro nás není cílem, ale prostředkem k dosažení prosperity našich zemí, bezpečí a kvalitního života našich občanů. Bez předsudků a bez zbytečných iluzí hledáme v Unii způsoby, jak toho dosáhnout. Pokud budeme mít toto na mysli, podaří se nám překonat i všechny reálné a legitimní rozdíly v našich zájmech a názorech. Dnešní den tedy berme jako startovní výstřel. Přeji nám všem úspěch ve volbách a spolupráci po nich. Přeji nám všem mnoho štěstí.

Děkuji Vám za pozornost

Zdroj: www.ods.cz

KOncesionářský seriál

Díl čtrnáctý: Janeček se asi spletl

Díl třináctý: Úspora 400 milionů - VIDEO Díl dvanáctý: Výpalné pro živnostníky Díl jedenáctý: V Polsku to právě zrušili Díl desátý: Platí všichni.... Díl devátý: Zdravotnické poplatky
Díl osmý: Podpora ČSSD při rušení poplatků Díl sedmý: Solidarita
Díl šestý: Jiří Pospíšil Díl pátý: Richard Svoboda
Díl čtvrtý: Senát je zatím pro..
Díl třetí: Hotely a penziony
Díl druhý: Jedna věta ředitele Českého rozhlasu
Díl první: Co je cílem zrušení poplatků?

Proč chci zrušit koncesionářské poplatky