kOmický blog XXXX.

Tři dny strávené v podzimní Budapešti s dětmi a kamarády. Kouzelné město s řadou možností. Jenže čím víc lidí, tím těžší shoda.

Na svátkem prodloužený víkend jsme odjížděli do Budapešti. Legrační, na tento výlet nás navnadili bývalí sousedi z Brna, se kterými jsme se ale v maďarské metropoli viděli sporadicky (ačkoli jsme bydleli na stejné ulici)!

Ve čtvrtek před odjezdem manžel odvezl adolescentní kočičky na kastraci. Naše obavy, že jedna z nich čeká koťata se naštěstí nepotvrdily. Údajně byla jen tlustá (jelikož je výrazně průbojnější u misky s jídlem). Bylo mi jich líto.

V Budapešti jsme spávali v převážně vybydleném apartmánu, jehož hlavní předností - kromě lokality - byla cena. Měl vysokánské stropy, byl vymalovaný na podivnou meruňkovou barvu a disponoval kuchyňkou bez okna velikostně shodnou s toaletou. V pokojích byly jen postele. Nicméně jakkoli dispozice bytu je pro současníka nepochopitelná, pavlač byla nádherná.

Prohlídku „Paříže na Dunaji“ jsme zahajovali v malebné proluce zaplněné stánky s občerstvením. Všichni si vybrali; jen mojí bezlepkové/bezmléčné dietě vyhovovaly pouze hranolky. Odpoledne jsme hodně pochodili po městě a za hlasitého reptání dětí vylezli na hrad. Místo historické lokality a výhledu na Dunaj ocenili potomci nejvíce jezdící schody, které za mých hlasitých protestů sbíhali dolu proti směru jízdy.

Večer jsme absolvovali vyjížďku lodí, přičemž překvapivě byla složitější naše vzájemná domluva česky než debata s dopravcem maďarsky. Díky sérii chyb v komunikaci jsme během dvaceti minut vláčeli děti třikrát po stejném úseku nábřeží tam a zpět; abychom v závěru zjistili, že při prvním koordinačním telefonátu jsme stáli asi 15 metrů od sebe.

Při nástupu na parník jsme nafasovali audioprůvodce a uvítací drink. Mě potěšilo bílé víno a následně fakt, že synek anglickému výkladu celkem dobře rozuměl. Nasvícené památky vypadaly večer z paluby lodi kouzelně.

Druhý den jsme trochu zvolnili a na dopoledne se ponořili do termálních lázní. U prvních vybraných se na nás paní u pokladny dívala poněkud vyplašeně. Nás také zaskočilo, že uvnitř nikdo není. Na dotaz nám vysvětlila, že venkovní bazény s teplotou 34°C nejsou v podzimním počastí pro děti dost teplé a doporučila nám lázně na populárním ostrově. Tam bylo sice také vidět, že letní sezóna již skončila, ale byly v provozu tři venkovní a tři vnitřní bazény, což nám i dětem úplně stačilo. Potomkům se venku překvapivě líbilo, dokonce jim nevadila ani konzumace hranolek ve venkovním bufetu (v mokrých plavkách a ručníku). Krom hranolek nabízel bufet snad jen pivo.

Odpoledne jsme prochodili budapešťskou zoologickou zahradu. Při přesunu k ní synek parkurista vyskočil na zídku, úplně se mu to nepovedlo a příšerně si přes rifle odřel holeň. Zjevně opomněl, že není oděn do vhodného volného oděvu a chvíli to musel rozdýchávat. (Jsem ráda, že jsem skok nezkoušela, i když mě k tomu puberťák nabádal.)

Pozorování zvířátek v ZOO děti bavilo, krmili jsme velbloudy i motýly, a navíc jsme poměrně ochotně nakrmili děti zmrzlinou. Zdrželi jsme se téměř do zavíračky, přičemž na úplný závěr jsme vylezli v záři podzimního slunce na umělou skálu s fantastickým výhledem. Nelituji. Zoologická zahrada je v centru města, vypadá maličká, …ale nachodili jsme tam kilometry.

Vyčerpání se dostavilo. Sebe z únavy omlouvám tím, že jsem půl dne nosila na zádech pět mokrých ručníků a plavek. Manžel mi pomáhal batoh sundávat a zeptal se, jestli to s sebou tahám celý den. Napadlo mě říct, že jsem si tam teď přihodila dvě cihly, ale raději jsem mlčela. V bistru naproti apartmánu jsme pozřeli večeři (zase cosi s hranolkama) a odpadli brzo večer - děti i dospělí (ani jsme nedopili lahev bílého).

Protože pamětihodnosti děti už nelákaly, zvolili jsme na poslední den návštěvu Tropicaria lokalizovaného v nákupním centru na okraji velkoměsta. Prochází se v něm podvodním dvanáctimetrovým skleněným tunelem s vyhlídkou na kolem plující žraloky. V závěru prohlídkové trasy je oblíbená atrakce (pominu-li obchod se suvenýry) - nádrž, ve které je možné volně hladit rejnoky. Jsou nečekaně přítulní. Okruh je možné obcházet opakovaně a opravdu je na co se dívat – spokojenost po prohlídce vládla na všech stranách.

Při přesunu k místním fast foodům se nám povedlo ztratit jedno dítě (naštěstí ne naše). Během pár minut se naštěstí zase našlo.

Děti se naprosto nekreativně cpali hamburgery, manžel měl pochybný řecký špíz z rozmrazovaného polotovaru a já kuřecí (a hranolky!).

Po návratu domů manžel uchopil hokejovou tašku a odkráčel. Že kamarádi nemají gólmana, že půjde alespoň na půl zápasu. A že stejně musí vyzvednout naše kočičky zabavené možnosti se nekontrolovaně množit. Dcera – kočičí ochránkyně – jela s ním.

Strávila jsem příjemný večer se synky ve společnosti pračky a sporáku zpestřený sběrem jablek a ořechů. A hranolky nechci dlouho ani vidět.