kOmický blog XXXVII.

Mám cíl - omezím zdroje stresu a budu více doma a hlavně v klidu. Jenže zatím jsem neobjevila cestu, která k tomuto stavu vede. Ale hodlám na tom pracovat.

Někdy si říkám, že se začnu vymlouvat na pokročilý věk, omezím pracovní a jiné aktivity a budu více doma a hlavně v klidu. Týden pravidelně začínám plným úvazkem v kanceláři následovaných čtyřmi hodinami fyzické práce v mojí útulné provozovně masáží. Každé zoufalé úterý zažívám bezmoc na hodině plavání s nejmenším potomkem. Středy a čtvrtky se neúspěšně snažím odpoledne dohánět domácí resty (případně sem občas vměstnávám třeba kadeřníka) a v pátek si opět po práci střihnu pár masáží. O víkendech pokračuji ve snaze o péči o domácnost, pokud to rodinný program dovolí.

Nejvíce by se mi líbilo vynechat zaměstnání, ale dosud jsem nenašla svůj zdroj pasivního příjmu. Takže nezbývá, než zůstat pracovně aktivní a čekat na důchod nebo zázrak. Práce v kanceláři je zdrojem příjmů. Masírování přináší kontakt s pozitivně naladěnými lidmi, kteří si přijdou odpočinout. Duševně je to relax i pro mě, (fyzicky nikoliv).

Plavání s pidičlovíčkem je výrazně náročnější, byť jsem celý uplynulý školní rok strávila už na břehu. Zátěž plaveckých lekcí pro mě spočívá v psychické oblasti. Prcek miluje vodu, leč jeho kázeň v plavání je bídná a snaha nulová. Nepotápí se, neskáče do vody, nesnáší cákání vody do očí a nechce plavecké brýle (prý v nich „vypadá jako blbec“, jak v šatně u zrcadla zhodnotil) a ještě dělá blbosti. Někdy se snažím předstírat, že jsem neviditelná, jak se stydím. 

Od září máme novou lektorku. Na první pohled ve mně závratné sympatie nevzbudila, ale samozřejmě  o mě při lekcích nejde. Jenže můj synek dětsky otevřeně hlásá svou antipatii vůči ní. První lekci byl ze změny vykolejený a já musela potupně v úvodu hodiny přiznat, že se ani po třech letech pravidelné docházky do kurzů plavání nepotápí. Ale očekávanou změnu v přístupu k synkovi to nevyvolalo. Při cenách za plavací lekci by se mi vyplatilo chodit se všemi dětmi do aquaparku, alespoň bychom si to užili.

Minulý týden mi vnesl trochu naděje na plavecké lekce bez psychického teroru. Po mé dlouhém vysvětlování příslušných výhod si synek vzal plavecké brýle a i dokonce dvakrát sám potopil obličej. Naivně jsem očekávala, že lektorka ocení posun, aby byl motivován k další snaze. Nestalo se; jako by neudělal nic. Pochválila jsem ho alespoň já, i doma před nastoupenou jednotkou.

Tento týden šla na úterní plaveckou lekci jako doprovod babička, kterou jsem měla vystřídat. Cestou z práce jsem koupila sladkou „odměnu“ v očekávání, že se náš plaváček bude zase snažit. Šlo však o unáhlené rozhodnutí; přišla jsem do poloviny lekce, neplavec neměl ani mokré plavky, zato utíkal od bazénu, případně lezl pod stůl. Odmítal s novou lektorkou byť jen vlézt do vody. Babička se s ním celkem pochopitelně nedohadovala. Nakonec jsme záškodníka sice donutily přidat se k ostatním, ale nemělo to žádný význam, protože se lekce nikterak neúčastnil a lektorka ho víceméně ignorovala.

Vlastně se jí příliš nedivím, má na starost více dětí a není lehké jednomu potížistovi věnovat individuální péči. Nicméně tahle odpolední kombinace na mě bylo moc. Poslední pomyslnou kapkou bylo upozornění, že se s babičkou hlasitě bavíme a rušíme tím lekci, ačkoli jsme zdaleka nebyly jediné, kdo u bazénu konverzoval. Bezprostředně po lekci jsem opocená, frustrovaná a naštvaná sabotérovi domluvila přesun do jiného kurzu. Moje štěstí, že na suchu k této domluvě byla zrovna sympatická lektorka, která s námi plavávala v době, kdy se plavat učili větší děti.

Mimochodem, oba starší potomci uměli v pěti letech přeplavat malý bazén na délku. Pokud nebyli řádně zapřaženi, také v lekcích vymýšleli blbosti. Ale v závěru s nimi bohudík plavala jedna rázná žena, která výrostky úžasně zvládala. A ještě dokázala, že ji děti měly rády.

Na recepci jsme po dlouhém hledání přijatelných variant našli dvě příhodné lekce; sice s menšími dětmi a doprovodem ve vodě, zato snad s větší šancí, že se prcek opravdu naučí plavat. Jen kvůli mým časovým možnostem s ním bude do vody muset převážně babička. Pokud nebude moci ona, odejdu dřív z práce... A jsem zpět u původního problému: potřebuji míň pracovat, víc času na děti (a možná i sebe) a míň stresu. Jen dost pochybuji, že toho jsem schopná dosáhnout.

Každopádně alespoň stále pevně věřím, že příští léto prcek bude plavat.