kOmický blog XXIX.

Tento týden byl pracovní, kulturní a v mořsky modré barvě vyskytující se na obloze, na natírané postýlce a občas i na těle.

Tento týden byl pracovní, kulturní a především věnovaný prckově postýlce. Můj chlapeček bude mít brzo pět let a zaslouží si důstojné místo k spánku.

Proběhly obvyklé pondělní „dvě směny“ – kancelářská a masérská. Teplota v kanceláři dosahovala příjemných 37°C a k lepšímu pocitu nepomohla ani intenzivní činnost prastarého větráku zavěšeného pod stropem. (Který vyvolává dojem, že každou chvíli upadne.) Odpoledne jsem v roli masérky strávila o hodinu více než obvykle. Den pro mě skončil ve chvíli, kdy jsem usedla do auta.

Na úterý jsme měli lístky do divadla – na mého oblíbeného Töpfra a Havlovou. Těšila jsem se hodně. Když v létě manžel naznačil, že měl zájem o představení, které jsem již předtím nabídla jeho mamince, nabyla jsem dojmu, že příště chce jít se mnou on. Ale asi to nemyslel úplně vážně.

Mezi prací a divadlem jsem sice nestihla dojet domů, (starost o děti jsem nechala na tatínkovi), zato jsem prošla obchod s nábytkem a vybrala vhodnou modrou lazuru na natření již obroušené postýlky. Překvapuje mě, že se vyrábí a hlavně PRODÁVÁ nábytek z tak nekvalitního lamina. Vážně uvažujeme o vybavení dětských pokojů skříňkami z masivu, ačkoli děti budou asi protestovat. Lamino je levné, ale předpokládám, že při použití u adolescentů nemá nijak dlouhou životnost.

V obchodě s barvou na mě opět pánové koukali trochu překvapeně. Mimochodem, měla jsem stejné šaty jako nedávno v rybářských potřebách. Nejsem úplně „elfí typ“, ale zjevně lososová barva oděvu vzbuzuje dojem, že jeho nositelka může maximálně vyšívat. Ale Balakryl mi nakonec v požadované barvě namíchali a prodali.

S plechovkou v ruce jsem váhala, zda ji mám umístit v divadle do šatny, nebo ji odnést do zaparkovaného auta přes půl centra města. Vyhrála varianta B, i když jsem si v elegantních botách na vysoké platformě trošku cestou odřela nožky a manžel trochu nadával, že se k autu musel vracet. Povzbudivé naopak bylo, že moje provizorní „kancelářská“ oprava odlepující se podrážky – spočívající v nalepení oboustranné lepící pásky – vydržela i tuto strastiplnou cestu.

Před divadlem jsme skočili s několika kamarády „Na Stojáka“ na Jakubské náměstí, kde právě probíhala akce k padesátiletému výročí srpnové invaze. Můj „nemocný abstinent“ v očekávání kulturního zážitku vypil asi tři piva, takže první půli prospal celou a po přestávce většinu. Navzdory tomu, že těsně před představením snědl bagetu, jejíž drobky mu odpadávaly od pusy ještě ve chvíli, kdy vcházel do hlediště. Moje štěstí, že jsme seděli v horní řadě. Příště s sebou beru raději zase babičku.

Další odpoledne jsem trávila natíráním jednotlivých dílů postele, přičemž kočky tato činnost velmi zajímala. O předchozí hlučné broušení tolik zájmu nejevily. První nátěr probíhal štětcem a končila jsem při mizerném venkovním osvětlení asi v půl desáté večer. Druhý den jsem zkusila malý váleček, který přece jen zanechává rovnoměrnější stopy. Váleček kočky fascinoval. Věřím, že na bočnicích či jiných viditelných částech postele nezůstaly jejich stopy; k mořskému interiéru pokoje mého chlapečka by se příliš nehodily.

Zbytky modré barvy, které jsem si olupovala z loktů a kolen v práci pod stolem, se rovněž příliš nehodily k mojí roli důstojné reprezentantky zaměstnavatele; ani k žádným kancelářským šatům. Ale koho by napadlo, že se barvou dokážu při natírání tolik umazat a že to nenapravím běžným osprchováním? 

Závěrečná fáze natírání probíhala v interiéru, jelikož jsem naivně uvěřila předpovědi podpořené poměrně intenzivními blesky, že bude pršet. Něco spadlo, ale na obnovu života trávníku a seschlých rostlin na zahradě to zjevně bylo málo. Nikdy bych nevěřila, že se budu těšit, až se ochladí a také na podzimní lijáky. Na sobotu jsou srážky opět slíbené, ale meteorologické výpočty moji důvěru definitivně pozbyly.

Úkolem dnešního dne je sestavit jednotlivé komponenty zpět do podoby postele. Bohužel není to jediný úkol, tak se teprve ukáže, kolik toho dokážu.