kOmický blog XVIII.

Máme nová vrata, děti už spávají ve svých pokojích a v obytné kuchyni i chodbě bychom mohli tančit, kdybychom na to ovšem měli sílu.

V úterý odpoledne mě měl překvapit nový vstup do domu. Ale protože vrata byla v době našeho příjezdu vytažená pod stropem, prakticky jsem si jich nevšimla. Později, když zmizeli i naši stálí dělníci, jsem se na přístup do příbytku musela jít podívat. Manžel vrata pojal jako novou hračku. Asi byly očekávány nadšené komentáře, vynaložená částka to jaksi předurčovala… ale původní dřevěná měla mnohem více mých sympatií, ačkoli se otvírala ručně. Nicméně už mám v hlavě plán, jak stará dřevěná křídla původních vrat smysluplně využít.

V týdnu proběhly i další pokusy s fototapetou a jiným lepidlem. Výsledkem je vodopád na zdi u staršího syna, který nám i poměrně statečně pomáhal. Spoje sedí, jen díky křivým zdím a stropu jsme museli trochu seřezávat… Pozitivně hodnotím společnou práci a fakt, že jsme se u toho nepozabíjeli. Jen jsem dvakrát zdůraznila, že uznávám, že měl manžel pravdu.

Ve středu jsem s vidinou dlouhého volna před námi doma neudělala téměř nic. Jen jsem prádelní šňůrou konečně nahradila staré lanoví a spravila dětem houpací křeslo, což mi při nekonečném uzlování zabralo asi dvě hodiny.

První volný den nás švagr se ženou a dítětem vytáhli na výlet do nedalekého Zbýšova, kde pár nadšenců provozuje úžasné Muzeum průmyslových železnic. Náš prcek má vláčky rád. Puberťák zůstal doma a stříhal video, dcera je až do neděle na táboře u koní. Bylo ohavné vedro, ale byl to fajn zážitek.

Po návratu jsme opět navlékli pracovní „dres“. Manžel učinil další pokus s tmelem na podlahové lišty, nedaří se nám ale trefit správnou barvu. Odpoledne nám přijela pomoct kamarádka. Vytvořily jsme úklidovou četu, otevřely si láhev rosé, stáhly okna a podlahy v dětských pokojích a přemístily dětem postele. Musely jsme je rozmontovat, vcelku by zaskládanou chodbou a následně chodbičkou a dveřmi neprošly. Jediná rozložená byla původní dětská patrová postel ještě z bytu. Manžel a puberťák ji sešroubovali, přičemž nejsložitější bylo najít po domě veškeré její komponenty.

Přemístili jsme květiny na okna a palmu; pokoje rázem začaly vypadat obyvatelně. Klukům zatím budou spát spolu. V prostředím pokojíčku má prcek jen skříňku s oblečením a na zemi vzniklo – za výrazného zapojení staršího bratra – rozsáhlé kolejiště.

Večer jsme seděli v zahradě u ohně, pálili pořezaný bez a dělali hamburgery na elektrickém grilu.

Kamarádka ještě před večeří vyrobila z rajčat „omické naháče“, přičemž nám vysvětlila, že otrháním většiny listí se docílí lepších výsledků u plodů. Syn – zahradník se tvářil mírně nedůvěřivě. Také nás upozornila na skutečnost, že pokud jsou blízko sebe zasázené plody jako dýně a cukety, dochází k jejich křížení. Něco málo o Mendelových teoriích vím, ale nad jejich aplikací v praxi na vlastní zahradě jsem nějak nepomyslela. Uvidíme, co se urodí – každopádně cukety vypadají jako cukety. U dýní si tak jistá nejsem…

Kluci spali první noc v novém pokoji. Večer na sebe ještě prcek shodil úzkou skříňku, když vyháněl kočky. Naštěstí se mu nic nestalo, skříň dopadla hůř.

V pátek jsme jeli ke švagrovi vyzvednout skříňky z nevzhledného (leč trvanlivého) Universalu, zachovalé a funkční; dočasně poslouží. Stavovali jsme se rovněž vybrat „něco“ na záclony v dětských pokojích. Měli jsme s manželem zcela odlišnou představu, což jsme však zjistili až v oddělení bytového textilu. Nicméně nakonec jsme našli kompromisní řešení…a já budu muset někde najít záclonu. Přihodila jsem do košíku koupelnovou předložku, aby nám nemrzly nohy při každém výstupu z vany.

Odpoledne pokračoval úklid. Manžela zjevně inspirovala naše včerejší činnost; vyklidili s puberťákem většinu chodby, včetně regálu se změtí „elektro-vodo-instalo“ materiálu. Vydrhla jsem koupelnu a vrátila do ní padavou nestabilní skříňku, aby mi více neohrožovala prcka. (Manžel jí později spravil stržený pant a zapřel ji v nice tak, aby už na nikoho padat nemohla). Nejnáročnějším počinem byl přesun sedačky z obytné kuchyně. Můj muž je zjevně přesvědčen, že si vzal Ramba, jelikož vůbec nepochyboval o mé schopnosti sedačku unést (a ani nevyslyšel moji prosbu, abychom vyndali ložní prádlo z úložného prostoru). S vypětím sil (a bolavými zády druhý den) jsme sedací nábytek nakonec přemístili bez zásadních škod.

S prací pohnuli i naši dělníci. Vrhli se na kotlenu a za pár dní v ní vyrostla zeď. Obdivovala jsem ji zblízka, jelikož jsem se brzo ráno vypravila do sklepa pro zavařovací sklenice (tchýni došly). Sklenic máme hodně. S přepravkou skla v rukou a v nazouvacích pantoflích jsem zdárně zdolala žebřík a následně vyhodila „dýně 2005“ a „okurky 2011“.

V uvolněném prostoru v domě dalo tančit, nicméně místo taneční párty probíhal další úklid v komoře a nedokončené koupelně. Našla jsem řadu věcí, o jejichž vlastnictví jsem už ani nevěděla. I některé, které jsme pravděpodobně získali až současně s nabytím vlastnického práva k nemovitosti. Následovala částečná redukce a systematizace.

Manžel dotmelil druhý pokoj a úhledně přerovnal nářadí do skříněk, přemístil poslední volně ložené skříňky a po čtvrt roce také zprovoznil televizi, (která nám nijak zvlášť nechyběla). Starší syn se vrhnul na čištění akvária, přičemž se mu nechtěně povedlo ho naprasknout. Tatínek pochopitelně nejásal, ale nakonec prasklinu zalepil.

Večer jsme zopakovali grilování v zahradě a po týdnu vyhrožování jsem konečně ostříhala klukům vlasy. Starší to komentoval, že vypadá jako „ulíznutý šprt“. Mladší vytrvale vykřikoval, že „nůžkama, ne strojkem“ a nakonec příšerně řval, když mu manžel umýval hlavu. Manžel křičel také. Sbírala jsem prádlo a musela se (to)mu smát.

Na neděli jsem se těšila, odpoledne se vyzvedávaly děti na "koňském" táboře. Dopoledne syn dokončoval proces se slepeným akvárkem. Později s tátou tahali na půdě kabely. Pubertální syn ochotně pomáhal, jelikož se mimo jiné pracovalo na připojení dětských pokojů. A být on-line je nezbytné, když je vám -náct. I mě donutili vylézt na půdu, abych řekla, zda stojím o pozůstatky nábytku, které tam původní a jemu předchozí majitelé zanechali. Při průchodu jsem se praštila do hlavy o trám, takže v závěru ani nevím, jestli jsem cokoli ponechat chtěla. Vzápětí jsem strávila asi půl hodiny s prckem na trampolíně, protože nechtěl skákat sám. Ale skoky podivných názvů jsem odmítla zkusit.

Jinak probíhaly dozvuky úklidových činností. Dceři jsem do pokoje instalovala stůl. Protože jsme v pátek v obchodu s nábytkem žádný vhodný neobjevili, vytáhla jsem starý, který jsme mívali v obýváku na bytě. Později byl uložený ve sklepě (a vytahoval se pouze na Vánoce, kdy k nám chodí na večeři manželovi rodiče). Nohy jsem našla v koupelně, desku v přístavku vpravo a sklo naproti. Kupodivu jsem cestou přes dvůr skleněnou desku nerozbila a za pomoci staršího syna jsme s ní překryli několik obrázků vlků a fotek na desce stolu. Z pokoje jsme odstranili bedny a vysavač, aby to měla dcera po návratu v mezích možností hezké.

Vyzvedávání na táboře bylo dojemné, holky si to tam zjevně užily a byly z loučení smutné. Bylo i poučné, protože při pohledu na rozlehlý statek jsem si uvědomila, jak snadný život na rozestavěném domečku máme. Po příjezdu domů proběhlo velké vítání se čtyřnožci; nejprve kočky, potom morčata. Na pokoj dcera nereagovala nijak zásadním nadšením, ale vlastně jsem to ani nečekala. Má tam zatím jen postel a stůl. Příští týden snad nalepíme fototapetu i u ní a prcka, možná i pověsím záclony a koupím koberce a bude to výrazně útulnější.