kOmický blog XCVII.

Přijetí na gymnázium je pravděpodobně prvním velkým milníkem v životech našich potomků. Tedy pokud k němu dojde.

Starší syn si přijímačky na osmileté gymnázium vyzkoušel „nanečisto“ už dříve. Chtěli jsme mu názorně demonstrovat, že když se nebude učit, nikam se nedostane. Výchovný efekt se ale nedostavil, neb na obě gymnázia přijat byl. Přesto se rozhodl zůstat na ZŠ a my s jeho volbou souhlasili.

O dva roky později se pokoušely o přijetí obě naše větší děti - syn na šestileté a dcera na osmileté studium. Jejich přístup k přípravě byl ovšem i tentokrát velmi vlažný. U dcery tento přístup umocnil fakt, že její kamarádka nakonec přihlášku nepodala.

Babička věnovala svůj čas a nervy, zajistila cvičné verze testů, a dokonce na ne příliš zodpovědné vnuky dohlížela při jejich vyplňování. Jako dlouholetá profesorka matematiky jim též vysvětlovala případné nejasnosti. Navíc přislíbila pomoc s doprovodem vždy jednoho z dětí do příslušné školy, což jsem opravdu velmi ocenila.

Přijímačky na brněnská gymnázia probíhaly v týdnu před Velikonocemi. Poslední víkend se děti opravdu učily; o jejich předchozí chabé iniciativě raději pomlčím. I tak přípravu na studium proložili skoky na trampolíně a sledováním youtube, zřejmě aby se odreagovaly.

V pondělí jsem po kancelářských a masérských výkonech (v rámci přípravy) absolvovala celý test z českého jazyka pro sedmé třídy. Manžel měl v úmyslu synkovo řešení zkontrolovat, ale skončil hned na první straně na pojmu „epanastrofa“. Maminka poctivě pročítala texty, vyhledávala příslovce a kontrolovala, kdy předmět předchází přísudku i podnětu. Nejspíš bych přijímacím řízením prošla. 

V den zkoušek mi brzo ráno manžel stručně oznámil, že potřebuje jít brzo do práce; nasedl do vozu a odjel. Zůstala jsem se třemi dětmi poněkud rozčarována, nicméně prostor na nervové zhroucení si nechávám v příštím životě.

Naštěstí se stařičké vozidlo rozhodlo v tento velký den nestávkovat. Rychle jsem vymyslela a následně realizovala logistickou operaci. Po příjezdu do Brna jsem oba synky vyhodila u školky, dceru zavezla babičce na zastávku trolejbusu, auto převezla na parkoviště před náš bývalý dům a se synem, který mladšího bratra odložil do předškolního zařízení, se potkala na zastávce tramvaje.

První den jsme měli cestování snadné, jelikož si puberťák vybral gymnázium přímo naproti mého pracoviště. Pokud by byl přijat a já v zaměstnání setrvala, můžeme si mávat z okna. V případě kázeňských přestupků nebude problém dostavit se v roli zákonného zástupce do školy.

Potomka jsem odvedla bez problémů až do třídy, v rámci možností ho uklidnila a sama – poněkud nervózní – usedla na svoji kancelářskou židli v čase obvyklém. Ještě jsem na sebe byla pyšná, jak jsem to hezky zvládla.

Po poledni volala babička, ona i dcera mi sdělily dojmy a naše holčička odjela domů. Synka jsem - chtivá informací - mnohem později kontaktovala já. Na moji SMS: Jak to šlo? přišla stručná odpověď – DOBŘE. Uvidíme zjevně až za dva týdny podle výsledků.

Večer byli oba kandidáti na studia dost znavení, neprudili a dobrovolně zalehli dřív než jejich mnohem mladší sourozenec.

Druhý den manžel díky pořádané firemní akci, za jejíž organizaci je odpovědný, opět ponechal distribuci dětí na mě; jen se ráno uvolil hodit prcka do školky. To mi dost pomohlo.

Dceru jsme předali babičce v předem dohodnutém dopravním uzlu, vyměnili si pár dojmů a informací a rozjeli se k příslušným školám. Synka jsem vezla na gymnázimum, které jsem před lety sama absolvovala. Tenkrát jsme mu poněkud nelichotivě říkali „ústav“.

Uvítání nebylo zdaleka tak přívětivé jako předchozí den. Venku bylo dost zima, ve vestibulu jsme dohledali informace o umístění příslušné třídy, ale dovnitř nás tentokrát nepustili. Kvůli pokročilému času jsem synkovi oznámila, že to už zvládne sám a že pojedu do práce. Nebránil se. 

Když jsem po patnácti minutách vystupovala z tramvaje, zvonil mi telefon. Synkovi na přijímačkách chyběl nějaký podepsaný papír, kterého se intenzivně dožadoval. Polilo mě horko, o existenci – respektive absenci – blíže nespecifikovaného dokumentu jsem neměla tušení. Zaúkolovala jsem synka, ať zjistí souvislosti. Zavolala zkusmo manželovi, který mi ale nepomohl, nastoupila do vozu MHD jedoucího opačným směrem a od zastávky doběhla do školy řešit situaci; v lodičkách a baloňáku, s kabelkou v ruce.

Kandidát na akademickou dráhu naštěstí vše poctivě zjistil a současně zajistil, že mi příslušný dokument ve škole vytiskli. Zmrzlou rukou jsem podepsala, aniž bych věděla co. Trochu mě uklidnilo sdělení, že jsme v podobné situaci nebyli zdaleka sami.

Potomka jsem uklidnila zprávou, že jsem autogram doplnila; manželovi jsem oznámila, že je vyřešeno a s hodinovou sekerou se dostavila do práce. Kolega žertoval na téma zavilých šakalů. Já zarytě mlčela a převlékla si na toaletě propocenou halenku.

Pevně doufám, že po vynaloženém úsilí (mém, nikoliv vlastním) bude alespoň jedno dítě přijato. Můžu si na zjištění jejich výsledků vzít rovnou půl dne volna, protože informace bude předána výhradně zákonnému zástupci, který podepisoval přihlášky. Což manžel pochopitelně nebyl...