kOmický blog XCVI.

O doby, kdy jsme se přestěhovali do malebného domku v kouzelné obci Omice, nabyl pojemdomácí úklidzcela nových rozměrů.

Zpočátku nebylo možné částečně rekonstruovaným domem – přecpaným obsahem třípokojového bytu – ani projít; snaha zavést pořádek spočívala více v přerovnávání skříní a beden než v ometání prachu a vytírání podlahy. Jak zvelebování postupovalo, stále více jsem nabývala dojmu, že z celé rodiny já jediná vnímám běžný nepořádek (a zejména nutnost ho alespoň jednou týdně odstranit).

Uplynulý týden prokázal, že mě manžel i po sedmnácti letech soužití dokáže překvapit; a jak moc jsem se – opět – mýlila.

Na víkend jsme pozvali kamarády na první jarní grilování.  Předpověď počasí slibuje příjemných 5°C a sněžení už od středních poloh, ale maso už je naložené a s případnými srážkami počítáme.

Nepočítala jsem ale rozhodně s intenzitou manželovy snahy uvést dům do stavu zdání obyvatelnosti. Zatímco celou zimu to vypadalo, že moji sisyfovskou úklidovou aktivitu shovívavě toleruje, nyní sám sebe nominoval na manažera úklidu a výkonnou sílu v jedné osobě. (Chviličku jsem se bavila představou, že ho v tom nechám. Ale nakonec jsem podlehla a zapojila se rovněž.)

Od minulého víkendu zmizely ze dvora zásluhou mého chotě prázdné kbelíky od stavebních hmot, hromádka různě funkčního nářadí, kolečka, prkna, starý hrnec, několik přepravek (poloprázdných i poloplných) a pár papírových beden. Od podzimu si tam předměty klidně ležely a najednou začaly vadit. Nekomentovala jsem to.

Zato manžel moji snahu o pomoc (vyhodila jsem tři odřezky plastových trubek délky do 20 cm, dva staré hadry a jeden igelit od barvy) doprovodil důrazným upozorněním, ať nic nevyhazuji. Jsem ráda, že natolik důvěřuje inteligenci své ženy se dvěma maturitami a dvěma tituly.

Pokud jsem se u venkovní úklidové akce divila, uvnitř domu jsem doslova žasla. V kuchyni se vrátila skříňka nad zabetonované propadlo do sklepa. Zmizela změť tašek nepochopitelně skladovaných na ledničce. Ztratila se vrstva prachu z elektroniky v obývací části centrální místnosti. Odstraněna byla zásoba použitých kapslí z kávovaru (skladovaná od zimy se záměrem ekologické likvidace). Uprostřed chodby už nestojí stolek vytažený z auta, ani krabice s digestoří určenou pro novou kuchyni.

V zádveří dosud sloužícím jako provizorní spižírna a sklad nářadí vládne rovněž nebývalý pořádek. V policích vše pečlivě srovnáno, kousky povalující se na zemi (jmenujme kotoučovou pilu za všechny) byly navráceny na původní místa určení. A to vše převážně snahou člověka, který si při mých tancích s mopem a smetákem vesele buduje vesničky na mobilu.

Když jsem vymetla chuchvalce prachu, které se objevily po odstranění množství ležících předmětů (a které se neuvěřitelnou rychlostí obnovují navzdory mému pravidelnému boji), začal interiér obytné části domu vypadat skutečně téměř obyvatelně.  

Pravděpodobně bych měla být šťastná, jak nám to doma prokouklo. V uvedeném kontextu jsem ale z naší pokrytecké snahy a vytváření falešného zdání idylického bydlení spíš smutná. I bourání zdi mi manžel na tento víkend povolil až na neděli, kdy budou návštěvy za námi, abychom doma – cituji: „neměli bordel“.

Pokusím se ze situace poučit. Až budu příště toužit po domácím úklidu vyžadujícím více než jednu zainteresovanou osobu, stačí prostě zorganizovat grilovací akci.