kOmický blog XCV.

Je-li leváctví dědičné, pak jsem levačka po babičce. V rodině kromě mě už jenom jedna příslušnice četného družstva sestřenic.

 Jinak široko daleko mezi příbuznými nikdo – včetně našeho tříčlenného potomstva – končetinu blíže srdci neupřednostňuje.

Ačkoli nás kdysi ve speciální pedagogice učili, že poměr levo- a pravorukých je v populaci přibližně vyvážený, svět patří pravákům. Ale my „převrácení“ si s tím umíme poradit.

Na toto téma jsem se zamýšlela při sekání překladu nad budoucí dveře do šatny. Výhodu leváků obecně je, že řadu věcí zvládají „oboustranně“. Když se omylem kladívkem trefím do ruky místo do majzlíku, mohu nástroje v končetinách na chvíli prohodit, než bolest přejde. Modřina pochopitelně zůstává.

Navzdory krevním podlitinám jsem v závěru víkendu cítila pocit pracovního uspokojení. Za uplynulý týden jsme na našem omickém domečku udělali spoustu práce. Abych byla přesnější, obrovský kus viditelné práce udělal můj pravoruký muž.

Jak už jsme přivykli, věnuje se raději exteriéru než interiéru. Zřejmě proto přeskládal dlažbu na terase, (včetně jejího rozšíření). Pochopitelně musel původní povrch odstranit a očistit od pozůstatků stavebních hmot, (které na nich zanechali naši milí dělníci). Po urovnání podkladového štěrku už byla vlastní pokládka relativně snadná – a hlavně pokroky byly rychle vidět, neb dlažba má délku hrany okolo půl metru.  Pochopitelně jsem se na terase zapojila; především odstraňování cákanců betonu a samonivelační hmoty bylo inspirativní.

Mezi jemnou prací s majzlíkem i hrubou s kladívkem jsem nějak pořešila i vaření a nezbytné praní . Dokonce jsme tento víkend dokázali vyměnit povlečení a odstranit silný nános prachu z obou stran okenních tabulek. Tyto činnosti se obešly téměř bez účasti ostatních rodinných příslušníků.

Jako bonus jsem z medvědího česneku, který u Omic údajně hojně roste (a manžel s dětmi ho v pátek natrhali), vyráběla poprvé v životě pesto. Obratem jsem ho použila na všechno, co bylo v kuchyni dostupné. Jen nad upečenou kokosovou buchtou jsem se smilovala. Ostatní kulinářské pokusy vyzněly s pestem harmonicky; strávníci tentokrát příliš neprotestovali. A nevolno se dceři udělalo až za dva dny.

Další záslužná manželova práce bylo interiérové betonování. Bohužel, nejednalo se o podlahu v koupelně, (které se hned tak nedočkáme), ale o uzavření poněkud nesmyslného otvoru spojujícího kuchyň se sklepem. Nevím, zda měl v úmyslu původní majitel zkonstruovat past na nechtěné hosty nebo vlastní děti.

Dosud v provizorní kuchyně stála nad tímto „propadlem“ skříňka, které zamezovala nechtěnému přemístění osob a předmětů do suterénu. Skříňku jsem odstranila pro inspiraci dříve (a rozbila u toho dvě skleněné mísy). Manželovi se do budování šalování a navrtávání výztuh příliš nechtělo, ale objektivně uznal, že beton musí před pokládkou podlahy vyzrát a podlaha musí být hotová dříve, než dovezou novou kuchyň...

S instalací bednění ve sklepě jsme pomáhali já i syn. Úsilí se vyplatilo, jelikož konstrukce zatížení vydržela. Synek obsluhoval míchačku. Od kuchyňského dřezu byl netradiční výhled na kolečka, ze kterých muž odborně přemisťoval beton do nechtěného otvoru. Svoji kreativitu jsem při této činnosti zapojila pouze při obkládání potrubí vedoucího původním otvorem vrstvou polystyrenu, ale každá účast se počítá.

V závěru víkendu pomáhal malý syn a (dokonce i) dcera se zpracováváním hromad dřeva v zahradě. Zůstaly tam po prořezu stromů. Část větviček jsme spálili, část nařezali, nasekali a nastříhali na pozdější užití. Opět jsem použila leváckou metodu záměny končetiny držící nůžky, protože dámské ruce k odřenými puchýři nevypadají vábně.

Při pálení jsem zalitovala, že jsem si umyla vlasy už odpoledne po dosekání překladu. Suť na hlavě je hodně protivná. Ale kdo mohl tušit, že se manžel natolik opře do práce?

Přiznávám, trochu ho podezírám, že jeho usilovné snažení souvisí s plánovaným venkovním grilováním v příštím týdnu. Vyhlásil totiž embargo na nezbytné bourání části příčky v koupelně, abychom prý "nenadělali bordel".