kOmický blog XCIX.

Svátky uprostřed pracovního týdne těší většinu zaměstnanců a otravují zaměstnavatele. Můj vztah ke květnovým volným dnům je poněkud rozpolcený. 

V zaměstnání se mi nepochopitelně nakumulovala práce. Předprázdninové období se pojí s hektickou přípravou řady akcí; s postupem let jich přibývá, neboť duchovní otec většiny z nich je jednak megaloman, jednak workoholik. Letos si nejsem jistá, zda se hroutit pod tíhou práce, řešit zdravotní problémy nebo se věnovat hledání nového uplatnění.  

Proběhla celofiremní porada za účasti sedmi osob; z toho jedna externistka a druhá účetní. Pokud jsou některé porady určené k zajištění vzájemné informovanosti a k nalézání společných řešení, naše nikoliv. Příležitostně jsou však spojené s účinnou kúrou na snižování sebevědomí.

Někdy mezi třetí a čtvrtou kávou odpoledne jsem pocítila diskomfort v levém podžebří. Marně jsem se nad klávesnicí snažila vzpomenout, který zásadní vnitřní orgán se v těchto místech nachází. Kromě tlustého střeva mě napadly jen slezina a slinivka. 

Domů jsem odcházela v mírném předklonu. Krátký pokus vygooglit relevantní informace ke zdravotním potížím nepřinesl zásadní průlom v poznání; zdůvodnila jsem si je kreativně stresem.  

Zatímco jsem se zbaběle povalovala, manžel pracoval. Konečně proběhlo zapůjčení kanga a díky vybourání kusu podlahy se zase o malý kousek přiblížila realizace našeho "trojlístku" (spižírna, toaleta, koupelna) situovaného podél centrální chodby. Můj milý muž obětoval asi tři hodiny likvidaci betonu, pubertální synek mu pomáhal odstraňováním sutin.

Večer se všichni kluci koukali na film, zatímco já vzdala marné pokusy o čtení Přemyslovské epopeje a bez doplnění vzdělání usnula.

Na následující volný den bylo několik plánů - starší syn chtěl rybařit, manžel plánoval výlet s kamarády, což nadšeně přijalo nejmladší z dětí. Dcera byla na oslavě, zdržela se tedy hlasování. Moje představa byla jasná - budu ležet a pít bylinkové čaje posilující pankreas. (Bohužel nevyšla.) 

Ráno jsem zdolala vzdálenost asi půl kilometru za účelem půjčení knih, abych se ujistila, že pěší výlet s rodinou zvládnu. Kamarádi pronesli pár příhodných poznámek k mé zdravě zelené barvě, ale naplánovanou brněnsku hřebenovku jsem zdárně ušla. A ještě jsme v hospodě ušetřili za můj oběd.

Při vyzvedávání rybáře u vody jsem se už popoháněla rodinu domů. Možná by se ještě pokoušel ulovit něco většího, ale došly mu zásoby a jeho hlad mě zachránil. Podpořil ho prcek, který má chuť k jídlu prakticky pořád. Doma jsem rodinu nakrmila a opět ulehla. Manžel při pohledu na mě zvážněl. Nevím přesně, zda to bylo z obavy o můj zdravotní stav nebo o zajištění pracovních sil na stavbu. Raději nepátrám.

Následující pracovní den jsem vylezla z pelíšku a zjistila, že můžu s trochou sebezapření chodit i dýchat. Abych se nezabývala akutní bolestí, absolvovala jsem celodenní maraton u počítače. Odpoledne jsem dodělala pár restíků, doposlala nějakou korespondenci a v šest opouštěla kancelář.

Během odpoledne psal syn, jestli už jsem mu objednala boty. A jestli mu usnadníme přepravu domů. Potom volala dcera, že jí kvůli koťatům ujel autobus a nestihne kroužek. Moje štěstí, že pětiletý potomek ještě nemá telefon a mail. Také volala babička ohledně odvolání, které jsem ale již napsala a předala manželovi, aby ho doručil. Mimochodem nepovedlo se, odtáhli mu auto a sotva stihl vyzvednout synka ze školky (pět minut po zavíračce). 

Cestou domů jsem se stavovala na poště a pro krmení domácím zvířatům. Na okraji města jsem vyklopýtala z tramvaje a zhroutila se s dvěma taškami manželovi do auta. Těšila jsem že, že upadnu do postele. Což jsem také po uvaření večeře, ostříhání synka, dopsání zápisu z porady a umytí vlasů opravdu udělala.