kOmický blog XCIII.

Nikdy jsem nevěděla, co opravdu chci dělat. Možná je to tak lepší, řadu let se můj život ubírá směrem, který nedokážu zásadněji ovlivnit.

Nesnila jsem nikdy v dětství o kariéře vědkyně ani herečky. Přihlášku na vysokou školu jsem musela opsat od spolužáků… Později jsem si pohrávala s myšlenkou založit „dům krásy“, kam by si ženy chodily hlavně odpočinout. Zastřešoval by služby jako kadeřnictví, kosmetiku, kavárnu, ale třeba i saunu a masáže; a ještě jsem ideu zcela nezavrhla.

A později jsem několikrát zatoužila po penzionu – ideálně u jezera v horách. Nikdy jsme o tom s manželem nemluvili, ale za pokus by to stálo. Vztah k hospodsko-ubytovacímu podnikání jistě má. Ale na rozdíl ode mě má ale vztah i k odpočinku.

Přibližně před rokem jsme poprvé pozvali úzkou skupinku kamarádů na opékání špekáčků na zahradě našeho (v té době velmi intenzivně rekonstruovaného) nově nabytého domu. Ohýnek jsme rozdělali za domem, kousek od přístřešku, pod kterým předchozí majitel skladoval dřevo (nejedná se o úhledně naskládané kulatiny a polínka, ale o staré latě, schody, zbytky trámků, torza židlí, dveří a tak podobně). Kamarádi nám okamžitě naplánovali odstranění materiálu, vyrovnání zeminy, zavedení vody a elektřiny, vybudování krbu či udírny, zasazení dřezu, umístění ledničky a především výčepu. Smála jsem se. Doporučila jsem zopakovat tuto rozvinutou myšlenku přibližně za patnáct let. Manžela ale zaujala jedna konkrétní část, s jejíž realizací váhal pouze rok.

Moje loňská snaha se upínala pouze k odklizení nepatřičných předmětů z budoucího venkovního společenského centra (cihly, náboženská literatura, části nářadí, PET lahve, gymnastický míč). Letos mám v plánu místo podlahy dočasně položit stará masivní dřevěná vrata, která zatím nevyužitá – opřená o přístavek – čekají na svoji příležitost. Bohužel jsou na mě příliš těžká. A vybudování čehokoli pevného musí předcházet oprava zdi domu. Převažují v ní kotovice a poněkud „kulhá“. Ačkoli vratkou stavbu naše partička zedníků dobudováním základů mírně stabilizovala, k dokonalosti má daleko.

Před přibližně měsícem můj milý choť oznámil, že koupí výčep. Koukala jsem hodně nevěřícně. Přibližně stejně, jako když chtěl kupovat profesionální pilu na řezání velkých ploch lamina vhodnou především pro výrobce nábytku. Bohužel pro mě, on své mírně šílené plány dokáže velmi snadno realizovat.

Výčep nám stojí doma v kuchyni. Aby nestál nevyužit, přivalil s ním – k nadšení našeho četného potomstva – i dva sudy limonády. Společně ji popíjejí; já setrvávám u vody a vína. Ve vztahu k výčepu je mojí rolí především utírání polepené kuchyňské linky a podlahy pod výčepem, případně sbírání prázdných sklenic.

Vlastně mě manželův nákup ani překvapit neměl. Již několikrát při odjezdu na jarní prázdniny dobrovolně do poměrně plného vozidla naložil výčep a dvě bečky; další soudky svěřil k přepravě někomu z kamarádů. Obvykle jsme žertovali, že to bude málo. A vždycky bylo.  

Letos se na horách naráželo hned v sobotu po příjezdu a zlatý mok již ve středu odpoledne definitivně došel. Výčep byl umístěn na podestě schodiště námi zcela ovládaného apartmánového domu a většina kontaktních společenských setkání se odehrávala v jeho blízkosti na schodech. Protože celá stěna u schodiště byla prosklená, bylo možno doplňovat tekutiny obohacené vitamínem B a současně užívat dechberoucí výhled do údolí. (To vše pochopitelně při oduševnělé komunikaci s přáteli.)

I na letní dovolenou vozíme výčep a sudy – zatímco batohy s dětským oblečením a manželovu peněženku s doklady necháváme omylem doma. A já se po aktivní sportovní dovolené vracím s nepochopitelnými dvěma kilogramy živé váhy navíc… Příčinu třeba hledat v aktivitě pivní, nikoli v ranním běhání.

Aktuálně máme rozplánováno několik přátelských návštěv na domečku. Očekávám překvapené pohledy (a pochvalné komentáře mužské části) kamarádů, až ke grilovanému masu dostanou točené pivo. Kamarádky budou spíš překvapeně koukat na naši neutěšenou koupelnu, šatnu, spižírnu, záchod a kuchyň. Dávno všechny pochopily, že z piva rostou jiné tělesné partie než prsa a přesunuly svůj zájem jinam.

Ve skrytu duše ale věřím, že až si jednou pořídíme penzion v horách, bude se nám všem zkušenost s čepováním piva a narážením sudů hodit.