kOmický blog XCII.

Údajně máme každý v životě naloženo jen tolik, kolik uneseme. Dovoluji si o tomto tvrzení pochybovat. Ale ne příliš hlasitě; bojím se trošku, aby mi nebylo přidáno. 

Dva dny jsem chválila manžela a děti, abych hned následující den proklínala sebe i je; a třetího dne rezignovaně přiznala, že ač výkony jsou nevyrovnané, jsem vděčná, že jsou.

Poprvé po zimě (a možná poprvé vůbec) celý víkend muž i potomci pracovali na našem omickém domečku.  Podzimní „příprava na rozšíření terasy“ sestávající z kamení a řídkého betonu potřebovala po zimě mírně poupravit.

Možná se všichni rodinní příslušníci činili proto, že práce pomáhá zahánět smutek. V pátek jsme přišli o jednu z našich dvou koček, nebyl jí ani rok.

Výroba betonu provázená nezaměnitelným zvukem míchačky zabavila většinu rodiny na celé sobotní dopoledne. Zatímco děti a manžel odklízeli štěrk, ometali a vrstvili na terase, já sbírala sadařské zkušenosti na stromech v zahradě. Pochopitelně jsem při tom kočku nad hrobečkem, který jí děti ozdobily kvetoucí fialkou, obrečela. Několikrát.

Smutná je i pozůstalá šelmička, nezvykle hodně se mazlí a dožaduje se vstupu do domu již v 5,30 ráno. Emoce si vybíjí při lovu myší na poli za zahradou, přičemž neváhá překonat ani zavřená vrata, která na první pohled únik ze dvora nepřipouští.

Odpoledne děti poskládaly na zahradě trampolínu. Při jejím sestavování překvapivě všichni tři potomci spolupracovali; hádky nastaly o něco později, (abychom jako rodiče nevyšli ze cviku.)

Proběhla i krátká návštěva mojí maminky se jejím čtyřnožcem; díky ní jsem mohla na chvíli odložit pilu a zahradnické nůžky a ulevit rukám se sedřenými puchýři i bolavým zádům. Mamča zkontrolovala naše snažení a milosrdně se zdržela komentářů na téma úklid domácnosti. Když všichni pracují venku, na interiér čas nezbývá. Stopy bláta opadaného z bot to dokumentovaly dostatečně názorně.

V neděli ráno mě manžel pobavil sdělením, že „včera vybetonoval terasu a dnes bude čekat, až beton ztvrdne“. Ale k mému údivu při zmíněném čekání úkoloval děti i pracoval, až jsem měla obavy, že na večerním hokeji usne v brance. Díky jejich výkonům každopádně prokouknul dvůr i zahrada.

Hned v pondělí mi ale rodina dokázala, že to s výkony trvale přehánět nehodlají. V rámci pracovních povinností jsem se účastnila večerního jednání, jehož téma jsem shledala zajímavým. Mimochodem – mohu konstatovat, že Slovinsko je krásná země a jeho velvyslanec v ČR je milý pán. Současně potupně přiznávám, že jsem na jednání sice jela svým postarším vozidlem, ale prozřetelně jsem jej zaparkovala v krytých garážích opodál, než bych ho předvedla účastníkům jednání.

Péči o děti a domácnost jsem na jeden večer nechala na manžela. Doma jsem byla před jedenáctou. Děti spaly, manžel četl. Prcek měl na sobě inovativní model – letní kraťasy s pyžamkovým tričkem. Noční úbor ze včerejška ležel u televize na gauči a předvčerejší kombinace dvou různých pyžamek v koupelně na skříňce hned vedle použitých tepláčků a ponožek.

Zběžně jsem shlédla provozní nepořádek a odešla se umýt. V koupelně nebyl žádný ručník, což mi bohužel došlo až po použití sprchy. (Ráno jsem tři zmuchlané a mokré objevila přehozené na židlích u jídelního stolu.) Rovněž mi - nepochopitelně - zmizel horní díl spacího oděvu z postele. V ledničce osychal zbytek těstovin, evidentně pozůstatek večeře, hned vedle (o něco více oschlé) památky na nedělní oběd.

Na plastovém odkapávači, který velmi upřímně nesnáším, byla neutěšená hromádka skoro umytého nádobí, z níž dobrá polovina mohla skončit v myčce. Kouzlo použití teplé vody a prostředků na mytí část rodiny dosud neobjevila. Kritiky se však zdržuji; bojím se reakce typu „Když to dělám blbě, nebudu to dělat vůbec“. A trpělivě přemisťuji talíře do myčky a tajně drhnu mastné hrnce.

Největší zážitek představovalo vyprané prádlo; naštěstí jsem ho objevila také až druhý den ráno. Starší syn se dožadoval očisty svých jediných riflí – maminka předchystala pračku s práškem i ostatním prádlem, odpoledne sdělila instrukce k jejímu zapnutí. Ovšem podcenila instruktáž pubertálního potomka, že má po vyprání všechno pověsit. V pět ráno jsem zakopla o koš plný vlhkých svršků. V němém úžasu jsem obrala sušák od kusů zavěšených o víkendu a nahradila je výsledkem synkovy domácí práce. Vyprala a pověsila jsem ještě jednu várku použitého oblečení a také doplnila a zapnula v kuchyni myčku nádobí. Časné ranní hodiny jsou pro výkřiky zoufalství i peskování (spících) dětí nevhodné. 

Mojí útěchou bylo, že při návratu stejný den večer mě čekala uklizená kuchyň s čistým stolem a vyklizenou myčkou, dcera čistila morčatům příbytek a synek zaléval květiny. I když tento idylický stav pragmaticky považuji za dočasný.