kOmický blog XC.

Život je otázkou priorit. Souhlasím, byť při rozklíčování prvotních pohnutek jsou výsledky někdy poněkud drtivé. Dvě historky jako příklad z našeho současna.

Dvě z našich třech dětí jsou ve věku, kdy mohou dělat přijímačky na gymnázium. Dcera k nim přistupuje laxně; s dlouholetou kamarádkou je chtějí „jen zkusit“. Synek osciluje mezi setrváním ve známém prostředí základní školy a lákavou změnou.

Již od podzimu se návštěvy babičky a dědy pravidelně zvrhávají v debatou ohledně vzdělávání; především jejich nejstaršího vnuka. Oba prarodiče se profesně pohybují v oblasti školství, jejich zájem je víc než pochopitelný. Ne tak pro našeho puberťáka, kterému se moc nechce obětovávat vlastní drahocenný čas nudné přípravě – „parkur“ jako program na odpoledne zní nepochybně výrazně lépe než „Cermat“.

Stav přeměny z dítěte na dospěláka bohužel nepřímo předurčuje, že i dobře míněná doporučení blízkých příbuzných jsou chápána jako osobní útok (s logickou potřebou se bránit; nebo alespoň uzavřít do sebe). Tatínek se do vzdělávací debaty dlouhou dobu příliš nezapojoval. Maminka sice rozumí postojům obou stran, ale není přesvědčená, že nucením do učení čehokoli dosáhne. Nevyžádané komentáře z blízkého i vzdálenějšího okolí zahrnují škálu od „Rozhodně ho dejte na gymnázium, je studijní typ“ až po „Gympl je škola na nic“, (což pobaví od někoho, kdo tam umístil vlastní děti). Obvykle jsou inteligentní lidé plni pochybností a blbci plní sebevědomí. V tomto úhlu pohledu na vzdělání nezáleží. A syn žebříček hodnot svých dospělých příbuzných zdárně ignoruje.

Nedávno při sestavování nábytku potomek rovněž překvapil. Smontoval sestře stůl, aby jí následně opakovaně tuto skutečnost mohl zdůrazňovat; a to i v situacích zcela mimo kontext.

Když konečně dorazila jeho nová matrace, předpokládala jsem, že bude nadšeně montovat i svoji postel. Začal nadějně. Ale když jsem se na jeho dílo přišla po hodině podívat, seděl nešťastně na zemi, zcela rozladěn nepasujícími díly šuplíku. Postupoval zcela správně a dle návodu, ačkoli šuplíkem samozřejmě nutně začínat nemusel.

Bylo mi ho líto. Po chvíli násilného přemlouvání jsem vyfrézovaný zářez pro sololitové dno sjednotila do stejné výše na všech dílech. Aby měl kde spát, pomáhala jsem mu sestavit další části postele. Po půlhodině ale synáček oznámil, že se půjde umýt, jelikož chce potom sledovat seriál.

Nevěřícně jsem zírala. Ale než bych se v osm večer převlékla do montérek (a věnovala se stavebním pracím), raději jsem pokračovala v sestavování postele sama. Překvapivě mi pomáhal nejmenší syn; podával čepy a vruty a zatloukal (vybrané přípustné součástky). Ve výsledku to moji práci nezrychlilo, ale vnímala jsem to jako investici do budoucna. Později se připojil manžel a společnými silami jsme zvítězili. Provinile podotýkám, že jsme jednu část čela postele dali se synkem hlavou dolů a před dokončením ji museli poněkud složitě otáčet. Ve finále, když seriál skončil, puberťák s tatínkem instalovali alespoň rošt a matraci.

Někde dělám ve výchově dětí chybu. Ačkoli jdu poctivě příkladem, potomci si moji aktivitu vykládají nesprávně tak, že mě nekonečná škála domácích a stavebních prací prostě baví. K mojí škodě mi babička starosvětskou výchovou vštípila heslo Nejdřív povinnosti, potom zábava. Bohužel pod náporem povinností na zábavu málokdy dojde. Navzdory svým výchovným selháním mohu usuzovat, že moje mírně sobecké děti budou v životě šťastnější.