kOmický blog V.

„Týden-dva“ inzerovaný v počátku rekonstrukčních prací na našem domku v Omicích rychle uběhl. Hotovo nebylo. Čekal nás třetí víkend v azylu u babičky. Stav staveniště stěhování příliš nepřál a předpovídané mrazivé teploty také ne.

Předevčírem jsme vybírali barvu na rámy oken, ale výroba obvykle trvá kolem 6ti týdnů. Omítka v pokojích je víc otlučená než obnovená. Při bližším prohlížení vyvstává otázka, proč někdo maže 3 mm štuku na ohavný starý váleček z šedesátých let minulého století. Potěmkinova vesnice? A dělníkům to strašně všechno trvá…

Mamince jsem koupila novou rychlovarnou konvici. Stará, která tekla při množství vody překračujícím 2 hrnky, mi lezla na nervy. Nová je krásná, keramická, sofistikovaná. Jen jsem s ní včera po vyzvednutí v Mallu pobíhala po obchodech, dvě tašky přes ruku a prcka za ruku a vybíraly jsme s dcerou dárky na dětskou narozeninovou oslavu. (Prcek se průběžně ztrácel a vynořoval mezi regály, občas něco menšího srazil vozíkem, ale naštěstí nespáchal žádné větší škody. Hlavně se nezabývat tím, co si o nás myslí okolí).

Po dvou hodinách už jsem měla všeho dost. Dárky pořízeny, i když neodpovídaly zcela mojí představě. Kromě toho stelivo pro morče, sépiové kosti pro šneky, žvýkačky pro prcka… a na máslo jsem zapomněla.

Plány na víkend byly rodinné. V pátek mají děti oslavu u kamarádů, budou tam všichni tři a jen prcka si večer vyzvednu. Sobotu a neděli bych ráda věnovala dětem, aby pro ně víkend neznamenal vždycky jen práci nebo přečkávání u babiček. Stejně aktuálně na domku nic nezmohu a práce na zahradě teploty blízké nule znemožňují.

K svátku jsem manželovi objednala kotoučovou pilu.

Sobotní denní teplota: -5°C. Starší děti oslavu a noc u kamarádů přežili a manžel je dopoledne vzal vyblbnout do Jumpparku. Aby to výškově podlimitnímu prckovi nebylo líto, beru ho do Modelového světa na vláčky. Nejvíc ho tam baví autodráha. Nejstarší syn před 10 lety k Vánocům autodráhu dostal a na 12 m2 jejich pokojíčku byla poskládaná asi 5x. Snad ji v bednách časem najdeme.

Kulturně-sportovní vyžití potomků následoval společný přesun do Omic. Po dlouhé době všichni spolu. Skoro. Manžel odjel na odpolední hokejový zápas vybaven čokoládovou tyčinkou místo oběda.

Při koupi domu jsem vyhrožovala, že přikládat do kotelny po schodech-neschodech rozhodně chodit nebudu. Jenže vnitřní teplota +9°C jinou možnost neskýtala. Děti jsem oblečené a zbavené bot uložila do postele pod dvě deky a nakázala jim pustit si pohádku na notebooku. Neprotestovaly ani chviličku. V manželově hubertusu podvlečeném prošívanou vestou jsem přikládala každých 20 minut, přičemž při slézání přes konstrukci z fošny a zelinářské bedny jsem musela dávat pozor, abych si hubertus nepřišlápla.

Uvařila jsem polévku, rýži, brambory a maso se sladkokyselou omáčkou ze zásob ve spíži (mimochodem aktuálně asi nejlépe vybavená místnost v domě). Rýži a brambory vařím skoro vždycky, kluci preferují rýži a dcera ji odmítá pozřít.

Odpoledne se teplota uvnitř vyšplhala na závratných 16°C. Venku ovšem byla pekelná zima. Manžel se vrátil z hokeje (čestná remíza 3:3), poobědval a šli jsme spolu protahovat kabely do dětských pokojíků. On v pokoji, já na půdě. Bohužel v přestavovaném křídle našeho domu se netopí. Není čím. Měla jsem rukavice, ale i tak jsem nebyla schopná popisovat klubka drátů, jak mi zimou znecitlivěly ruce. Ve volných chvilkách – například když šel manžel přikládat – jsem v rekognoskovala podkrovní terén a pytlovala odpad. Ne každý má na půdě samostatně stojící rohovou vanu naplněnou po okraj školními sešity, starými kazetami, rozbitými autíčky, zlomenými CDčky a sešmajdanými botami. My ano. Naplnila jsem 3 pytle papírů a dva rozbitých hraček, PET lahví a jiných věcí určených k likvidaci. Zdaleka jsem s úklidem neskončila, ale ve snaze nezmrznout jsem po protažení a smotání třinácti kabelů z půdy utekla. Pokračovat budu příště.

Večer jsem kategoricky odmítla pořídit na domek kočku. A pak nás manžel hodil zpět do tepla bytu k mamce. I když nejmenší z dětí několikrát navrhovalo, abychom na domečku spinkali všichni. Neděle byla vzhledem k trvajícímu mrazu bez stavebních a úklidových prací.

Překvapivě následoval další týden strávený v odluce. Žádné zásadní události neproběhly, jen roztál sníh. Požádala jsem o úvěr ze stavebního spoření.

Víkend byl zpola rodinný (oběd u manželových rodičů, velké děti na škole animace, Morava 360° na hvězdárně), zpola pracovní. V neděli jsme převezli poslední zbytky věcí z bytu na domek a zaskládali poslední dosud prázdnou místnost – koupelnu. Tedy tu nedokončenou, kterou jsem původně vzhledem k absenci podlahy považovala za nevyužitelnou. Manžel kreativně umístil na zem laminové police, po kterých lze chodit.

Kromě kol, pytlů s oblečením (co je jednomu chlapečkovi malé a druhému velké), bot (včetně pěti párů pohorek stejné dětské velikosti) a sedmi párů lyží jsme dovezli i cyklistické helmy, dřevěný stůl, pracovní ponk se svěrákem a jeden poslední regál.

Nabídla jsem se, že ho složím, vybrala místo uprostřed chodby (nikde jinde už nebyl metr dvacet místa), přičemž se mi povedlo při zasouvání kovových profilů do sebe proříznout si prst. Náplast jsem nenašla. Ale regál byl sestrojen a během pouhých 20 minut i zaplněn.

Když už se (konečně!) trochu zvedla venkovní teplota, prověřili jsme dámský rýč Fiskars, který dostal manžel od rodičů k svátku. Synkovi i mně vyhovuje, on ho nezkoušel. Společnými silami jsme poryli jeden záhon. Otázka je, co na něj dáme… a zda vůbec něco vyroste. Ale alespoň první krok jsme učinili.

V pondělí jsme s manželem naložili do multivana palmu a převezli ji po čtvrt roce z mojí provozovny masáží. Snad naši nestandardní péči přežije, zatím jsme odřízli 4 listy. Snad zima už přejde, dělníci dodělají pokoje, schválí nám dotaci na tepelné čerpadlo a konečně se přestěhujeme všichni.