kOmický blog LXXXVI.

S nástupem prvního jarního měsíce slavíme výročí, už rok - jakkoli se to zdá neskutečné -  bydlíme v Omicích. Přesněji řečeno: výročí slaví manžel. 

Loni jsme po návratu z jarních prázdnin postupně stěhovali z bytu krabice od banánů naplněné naším movitým majetkem; ukrutně mrzlo a auta nechtěla startovat.

Původní panelákový příbytek jsme pronajali a manžel od března přebýval v prochladlé vesnické nemovitosti. V té době probíhaly intenzivní stavební práce v přední části domu, zbytek byl od podlahy po strop zaskládaný a topilo se dřevem v těžko přístupné kotelně ve sklepě. Děti se mnou strávily čtvrt roku u babičky, ačkoli původně jsme se domlouvali délku dočasného pobytu na přibližně dva týdny.

Stavu domu se za tu dobu mírně zlepšil. Letos jsme ve stejnou dobu hodnotili s manželem neutěšený stav zahrady. Souhlasně jsme usoudili, že není moudré stavět zde skleník, když nemáme ani základní představu o jejím budoucím vzhledu. Z katastrální mapy jsem při jedné exkurzi nechtěně zjistila, jak máme zahradu obrovskou, ačkoli přesně naplňujeme rčení o jistém rohatém zvířeti ve vztahu k zahradničení. Překvapivě jsme se s chotěm shodli, že prioritou je především dodělat dům. Jenže ani vnitřní práce momentálně zrovna nepostupují. Manžel celou jednu sobotu strávil na žebříku ohrožen úrazem elektrickým proudem, aby zprovoznil světla v chodbě u pokojů našich dětí. Světla svítí, ale opravdu viditelný pokrok v interiéru v poslední době je snad jen s nábytkem v dětských pokojích staršího syna a dcery, (ačkoli i tam jsou ještě četné nedodělky).

Každopádně letos chceme zahradu zbavit nadbytečných větví, případně i přebytečných stromů. Loňská záplava pidijablíček a jiných malvic a peckovic, (z nichž veliká část skončila v kompostéru), se po zásahu doufám nebude opakovat.

Bohužel mi zkušený sadař domluvený na prořez v plánovaném termínu onemocněl. Záhy se však vynořila menší armáda dalších odborníků ochotných různými způsoby pomoci, zatím ale realizace stále pokulhává.

I já jsem z dostupné literatury nastudovala část teorie – ale do roky neošetřených stromů je nezbytné zasáhnout víc, než si s nulovou zkušeností troufám. Příští rok mohu klidně prostříhávat větvičky; aktuálně by se měla ke slovu dostat spíše pila (nejspíš i motorová).

Pro začátek se následující víkend dostavila manželova maminka s nabídkou na přistřižení alespoň naší divoce rostoucí révy. (Že nějaké hroznové víno máme jsem vloni zjistila až ve chvíli, kdy za trampolínou opadávaly zralé hrozny. O tekutém víně mám přehled mnohem lepší.) Tchýně byla na praktickém školení u zkušené kamarádky a další den jsme společně vyrazily – vyzbrojeny zahradnickými nůžkami – na náš „vinohrad“ čítající pravděpodobně pět hlav. Změť několikametrových šlahounů byla zpočátku poněkud nepřehledná. Mezi keříky révy někdo před časem navíc vysypal pár koleček suti. Po našem společném zásahu zůstalo pár pahýlků vyvázaných k pokrokové podpoře sestavené ze dvou palet a dvou latí.

Nejmenší dítě nám u stříhání intenzivně pomáhalo. Pravda, nepochopitelně se mu podařilo ulomit celý jeden stromek a po dobu pobytu venku jsme se obě bály, že se napíchne na nůžky. Nakonec jsme ho nechaly stříhat již ustřižené šlahouny na menší části, které jsme pak všichni odnášeli k ohništi. Ale alespoň byl s námi venku.

Jsem zvědavá, jak moc hroznů se urodí letos. Mohl by to být dobrý indikátor naší zahradnické způsobilosti. Zatím jsem jenom vyladila zahradní outfit. Na stříhání jsem vyrazila oděna hned dvěma vrstvami tepláků, starým svetrem a synovou bundou. Na hlavě velikou fleecovou čepici, na rukou manželovy rukavice a na nohou krásné jachtařské holínky. Své zahradní jsem totiž půjčila babičce. 

Pevně doufám, že mě v tom nikdo kromě tchýně a synka neviděl. (Příští týden mi to ale s pilou bude určitě slušet víc.)

Rovněž věřím, že příští rok touto dobou bude dům opravdu normálně obyvatelný a budeme opět ve shodě s manželem řešit exteriéry a mírné zvelebování.