kOmický blog LXXXV.

Cestování na delší vzdálenosti obvykle padá spíše na manželova bedra. Mojí doménou jsou naopak  převážně kratší vzdálenosti od 15 do sta kilometrů; typicky návraty z oslav, přeprava dětí, nákupy, cesty na chatua podobně.

Nebylo tomu tak vždycky a v případě dlouhých cest se stále občas za volantem střídáme; ale můj milý muž se cítí lépe, má-li dění pod kontrolou. Zvykla jsem si.

Když jsme se rozhodli přestěhovat z malého velkoměsta do malebných Omic, dojíždění jsem se z praktických důvodů obávala. Dokonce jsem demonstrativní cestou IDS jednoho mrazivého víkendu (poněkud zákeřně) chtěla zjevně domem nadšené děti odradit. Nepovedlo se. Větší potomci bez zásadních komplikací hojně využívají integrovaný dopravní systém či přepravu s rodiči. A já střídám roli spolujezdce a řidiče dle aktuálních potřeb.

Minulý týden jsem večer jela za „holkama“ do hospůdky. Jedna z kamarádek poslala SMS: Po horách 29.2. se potkáme a pokecáme. Rádoby vtipně jsem odpovídala, že letos to určitě neproběhne; načež upřesnila datum na 19. téhož měsíce. Večer jsem jela do Brna autem, ačkoli bych mohla využít i autobus opouštějící metropoli ve 22.58. Alespoň byl objektivní důvod nekonzumovat.

Hned druhý den ráno, kdy děti jely s manželem, jsem si v omických serpentýnkách v lese ověřila v praxi zkušenosti nabyté kdysi ve škole smyku. (Mimochodem jeden z povedených darů o mého milého muže; zejména proto, že náš třetí potomek v době mé účasti na školení měl necelý rok a manžel nás nejen 200 km na místo konání odvezl, ale ještě kojence celý den hlídal.)

Klouzání v zatáčkách dopadlo dobře – naštěstí jsem jela nevysokou rychlostí po straně silnice přilehlé kopci nikoli svahu. Žádné další vozidlo se na komunikaci naštěstí nevyskytovalo. Na vyplavení adekvátního množství adrenalinu to stačilo. A okamžitě mě napadlo, že je to trest za večerní nepřítomnost doma; ačkoli jsem výzvy kamarádek dobře dva roky bojkotovala a omlouvala zaneprázdněností.

Manželovi jsem nedobrovolné ranní klouzání přiznala až za dva dny, kdy jsem ho žádala, aby zkontroloval nahuštění zadních pneumatik mojí stařičké Světlušky. (Prý v pořádku, asi namrzlo).

Po týdnu se mi ozvala jiná kamarádka, zda bych s ní nezašla po práci do sauny. Dotázala jsem manžela, zda obstará chod domácnosti. Předesílám, že první návrh na případnou návštěvu relativně nového wellnessu padl před vánočními svátky a výzva k možné realizaci na konci února. Drahý choť vyhodnotil, že on má hokej a jógu; relax si tedy rozhodně zasloužím i já.

Saunování v centru města bylo fajn, příjemné prostředí, venkovní terasa a výhled na město pozvolna propadající do noci. Pochopitelně jsme - navzdory úvodní výzvě k tichému chování - většinu času prokecaly. Tatínek mezitím vyzvedl prcka u maminky, odvezl domů, uvařil večeři... Dokonce mě i po saunování v Brně naložil, současně s dcerou po končícím tanečním tréninku.

Následující den odjížděl otec rodiny za prací časně. Tradiční vypravovaní dětí proběhlo oproti normálu poměrně hladce. Zejména proto, že jsem den předem zakoupila k snídani prefabrikovanou bábovku, což děti ocenily. (Sama bych více ocenila, kdybychom měli hotovou kuchyni a opět se v ní vyskytovala pečící trouba; ale nemohu chtít všechno hned.)

Problém nastal až ve chvíli, kdy jsme všichni seděli v autě. Oktávka, respektive její hnací část, odmítala spolupráci - ačkoli to vždy po otočení klíče zpočátku vypadalo nadějně.

Navzdory mrazivému počasí mě polévalo horko. Autobus do města byl pochopitelně již několik minut na cestě do Troubska. Velké rodinné auto manžel počátkem týdne odvezl do servisu. Na dvoře stála pouze stařičká špinavá stavební dodávka. Její náhradní použití jsem krátce zvažovala, ačkoli nemá posilovač ani dostatečný počet sedadel.

Po několika neúspěšných pokusech s širokou škálou využití plynového pedálu mi děti navrhly, abych zavolala tatínkovi. Tušila jsem, že nás nezachrání; ale aby si baterka trochu odpočinula, mobil jsem z kabelky vylovila. Rozhovor probíhal dle očekávaného scénáře: odvézt vás teď nemůžu, zkus to s plynem – s trochou nebo více, můžeš zkusit dodávku, ale nevejdete se tam. Dej vědět.

S vědomím, že za hodinu jede další autobus, jsem učinila ještě pár pokusů se stejným výsledkem… až jeden z nic vyšel. Eliminovala jsem všechno, co by mohlo křehký stav ohrozit a nechala motor trochu zahřát. Myslím, že jsme nějakou dobu v autě nikdo nedýchali, skla se totiž zapomněla rosit.

Z naší slepé uličky jsem vyjížděla bez světel, bez topení a bez zapnutého větráku; syn vypnul rádio. Světla jsem záhy pochopitelně rozsvítit musela. Celou cestu jsem se tiše modlila, ať nemusíme nikde zastavovat. I při řazení jsem zadržovala dech.

Syn a dcera sledovali čas a průběžně vyhodnocovali své možnosti přijít do školy včas. Vyložila jsem všechny potomky před školkou a odjela deponovat problematické vozidlo na parkoviště u zastávky MHD. Bylo zjevné, že počátek pracovní doby nestihnu. Cestou do práce se mi mírně třásly ruce. Myslím, že nějakou dobu budu zase trávit večery výhradně doma s rodinou.