kOmický blog LXXXII.

Liška v knížce o Malém princi hovořila o odpovědnosti vůči těm, které jsme k sobě připoutali. Měla pravdu, ať se to týká lidí, věcí nebo koček…

Vlastnictví dvou černých šelmiček znamená spoustu úžasných věcí. Udržuje člověka ve střehu, když opouští dům, jelikož kočky zákeřně nepovoleně pronikají dovnitř. Pokud je výjimečně dovnitř pustíme, připravují členům rodiny například příjemné probuzení skokem do postele a následným přešlapováním nejčastěji na hrudi; případně bezostyšně do našich postelí uléhají. Rovněž si činí nároky na sedací nábytek u jídelního stolu. Při návratu domů nás v přítmí průjezdu vítá nezaměnitelný odér a občas exkrement ulpí na obuvi… Kočky učí děti zodpovědnosti při zabezpečování přísunu tekutin a potravy; byť se střídavými úspěchy. Rovněž zlepšují koncentraci našich potomků na vlastní konzumovanou – zejména bílkovinnou – stravu, kterou si v případě chvilkové nepozornosti zcela samozřejmě přivlastňují. Dokáží se pochopitelně i mazlit, ačkoli svým svérázným způsobem.

Týdenní plánovaný pobyt rodiny na horách našim čtyřnohým společnicím lehce komplikoval saturaci potravou, teplem a láskou. Trochu jsem se o ně bála. Dcera výrazně víc a zejména hlasitěji. Naštěstí babičky vyvinuly příslušnou součinnost a uvolily se kočky v Omicích navštívit, za což jim patří veliký dík.

Počasí na jihu Moravy milosrdně vynechalo urputné mrazy a s trojím doplněním zásob babičkami kočky týden bez újmy přežily. Po návratu nás vítaly mírně vyčítavě, ale ochotně se uchýlily do tepla domu a za hlasitého předení si vychutnávaly společnost.

Hned další týden mi jedna z nich připravila krásné akční ráno. Obvykle "holky" kolem šesté hodiny pouštím na chvíli dovnitř, aby se ohřály (jakkoli nemrzne). Myslím, že obě kočičí dámy tento akt považují spíše za pozvání na snídani.

Když se ten den za dveřmi objevila jen jedna kočka, poněkud jsem znejistěla. Ještě dvakrát jsem zkoušela otevřít, rozsvítit, volat… nic. Když vstala dcera, byla z nepřítomnosti šelmičky nešťastná. V chlupatém leopardím spacím overálku ji vyrazila hledat, zatímco jsem připravovala snídaně a svačiny. Po delší chvíli přišla s vyděšeným výrazem. Než jsem stihla domyslet hororové scénáře, oznámila, že už ví, kde kočka je, ale že tam nedosáhne. A jestli se mohou obout a jít s ní…

Nadšená, že se moje obavy nenaplnily, jsem si obula první boty, které mi přišly pod ruku (sněhule!), a v noční košili (!) vyrazila na dvůr. Dcera mě nečekaně průjezdem vyvedla ven na ulici před dům. Krátce jsem zvážila možnost rychlé změny outfitu, ale smutné mňoukání kočky tyto úvahy okamžitě utnulo.

Před dveřmi stály štafle. A kočičí hlavička vykukovala z okapové rýny pod střechou nad průjezdem. Kudy a proč se tam průzkumnice dostala mi zůstává záhadou dosud.

V košili po kotníky a sněhulích jsem vyšplhala na horní stupínky štaflí, abych zjistila, že na kočku rovněž nedosáhnu. Manžel toho rána nebyl doma, proto náročný úkol nebylo komu delegovat – z přítomných členů rodiny jsem (rozhodně dočasně) nejvyšší.

Dceřin nešťastný výraz mě vyburcoval k poslednímu kroku na úplný vršek štaflí, kde se obě jejich strany setkávají. Z této vratké pozice jsem – jednou rukou se přidržujíc zdi nad vraty – po krátkém přemlouvání kočku za kůži za krkem vytáhla z jejího nocležiště. Zpočátku se tvářila nedůvěřivě, ale - zjevně po předchozích zkušenostech se záchrannými akcemi na túji v zahradě - se nijak nebránila. Umístila jsem si ji na rameno a sestoupila ze štaflí, aniž jsem přitom náš sestup nechtěně urychlila přišlápnutím dlouhé košile.

Vyvázly jsme obě bez zranění, oproti zahradním dobrodružstvím na stromech jsem neutržila ani škrábnutí. Ztrátu důstojnosti komentovat nehodlám. Pevně věřím, že tento počin zvýšil můj kredit v očích kočky i dcery. Rovněž pevně doufám, že se ráno nikdo ze sousedů nekoukal z okna.