kOmický blog LXXX.

Uplynulý víkend vstoupí do historie našeho omického bydlení jako jeden z těch, kdy se toho opravdu moc neudělalo.

Na sobotu manžel domluvil návštěvu svých rodičů. Po několika variantách, kdo koho vlastně navštíví, jsme se s jeho maminkou shodly, že přijedou oni k nám. Dopoledne jsem se za účelem přijetí návštěvy věnovala úklidu, (abych se nemusela příliš stydět za prostředí, ve kterém žijeme) a přípravě oběda. Respektive jen polévky, přílohy a salátu; maso jsme nechali na dědovi. Všichni vyjma mě ocení domácí ručně krájené hranolky.

Manžel se věnoval elektrikáři, kterého ráno přivezl a se kterým strávil celé dopoledne nad pohybovým čidlem v chodbě u dětí. Probrali nevýhody dodělávání práce po někom jiném, aktuální používané postupy a řadu dalších věcí. Můj milý muž se na pobyt odborníka pečlivě připravil, jelikož většinu dopoledne hledal čidlo, dráty, vypínače a další nepodstatný materiál. Přítomnost černé elektrikářské pásky v naší skříni na nářadí jsem potvrdila a následně názorně prokázala raději sama, než by ji dvacet minut hledali. Zřejmě je opravdu zásadní rozdíl ve vnímání věcí mužským a ženským mozkem. Obvykle jako většina kamarádek vím, kde jsem konkrétní věc viděla, aniž bych ji k čemukoliv potřebovala. Jsou samozřejmě i věci, o kterých jsem věděla, než je někdo vtipně přemístil. Jako například moje vyprané kalhoty, které jsem položila na postel a které náhle zmizely, aniž jsem je uklidila. Ačkoli nikomu z rodiny nepochybně nepadnou.

Při přípravách na oběd jsem telefonicky zkontrolovala svoji maminku, jak se jí po nemoci daří. Napadlo mě, že pokud je doma, mohla by k nám na oběd i ona.

Obytnou část domu se mi před příjezdem návštěvy podařilo uvést do přijatelného stavu. Nakonec nás u stolu sedělo sedm, chyběla jen dcera, která prodlévala na tanečním soustředění v odlehlém penzionu na Vysočině.

Tchán odborně zhodnotil mnou obloženou zeď; pobavil mě komentář, že mám obklad ještě umýt. Jistě, ale až bude dokončena elektrikářská práce v levém horním rohu a budu moci dodělat poslední tři řady obkladu. Protože dvakrát to umývat „na hotovo“ opravdu nechci. Rozedřená rozmočená ruka se mi hojí ještě teď. Moje maminka zeď pochválila, měla pochopení i pro širší spáry, které korespondují s ostatním cihlovým obložením v domě.

Po obědě se manžel a děda vrhli na staršího syna, aby s ním probírali jeho budoucí vzdělávání. Myslím, že už to puberťáka vytáčí, tímto směrem se totiž zvrhne debata příliš často. Babičky si u stolu v kuchyni nechaly nalít víno a probraly jsme kde co, včetně módy v padesátých až sedmdesátých letech, bavlněných punčocháčů a jiných lahůdek. Jsem ráda, že babičky máme.

Na odpoledne jsme pozvali kamarády; poklidila jsem nádobí a vrhla se do příprav na další návštěvu. Setkání vyznělo komicky, neboť s sebou přivezli mnohem více věcí, než u nás zkonzumovali. Navíc v rámci „suchého února“ ani jeden z nich nepil a v sedm večer se rozloučili.

V neděli jsem se probudila strašně brzo a potom velmi pozdě. Do desíti jsme se s chotěm rozmýšleli, zda jedeme nakupovat či nikoli. Vyhodnotili jsme, že není za co a že to nespěchá. Krátký zbytek dopoledne jsem věnovala domácím pracím.

Po jídle jsme vyráželi pro dceru. Ještě jsme ani neopustili město a už naše holčička volala, kde jsme, „že už tam všichni jsou“. Evidentně tam byli všichni zkušenější rodičové. My dorazili na druhou hodinu, přesně jak bylo v instrukcích.

Shlédli jsme hodinový taneční pořad všech přítomných tanečních skupinek, pobrali kufry a naložili děti. Prcka už to moc nebavilo a cestou domů demonstrativně usnul. Manžel se bezprostředně po příjezdu vypařil na hokej.

Doma jsem se postavila k indukční desce a jala se vařit chilli con carne, které si dcera výslovně přála – za poslední měsíc jsme ho měli jenom dvakrát. Vtipné bylo, že jsem ani neochutnala, neb jsem večer už nechtěla jíst a v pondělí na mě nezbylo.