kOmický blog LXXVIII.

Střídavé péči babičky a maminky o nemocného pětiletého chlapečka, který nedobrovolně přišel o první zub a který z nepochopitelných příčin touží po Titanicu.

Vytržením nemocného zoubku problémy našeho malého synka bohužel neskončily. Zmizel otok na tváři, zato se zintenzivnil kašel, stoupla teplota a přidala se urputná rýma.

Večer jsem se po zmrzlé silnici mlhou prokousala domů ve čtvrt na deset. Prcek s horečnatým výrazem se mě mezi záchvaty kašle zeptal, jestli mám Titanic. Přislíbila jsem ho, pokud si zub nechá ošetřit.  Ačkoli při trhání zoubku nejevil požadované známky statečnosti (držel ho tatínek, zdravotní sestra i lékař), byl přesvědčený, že si odměnu zaslouží. Celý den jsem byla v práci a celý večer jsem masírovala, na obstarávání populárního plavidla jsem již kapacitu nenašla. Stále jeho fascinaci potopenou lodí nechápu.

Se spánkem vyvstal problém, nejmladší potomek obvykle spává v pokoji se starší sestrou; leč ta prodlévala na soustředění Vysočině. Noc jsem proto strávila v dceřině posteli, ale nenaspali jsme toho mnoho; nosila jsem čaje, kyblík na zvracení, kapky na kašel.

Díky tomu jsem (v bdělém stavu ležící) zjistila, že mám v celé rodině absolutně nejhorší (a nejstarší) matraci. Manželovi jsem před lety koupila novou místo jeho staré proležené; byla drahá i ve slevě. Tenkrát jsem doufala, že chotě napadne mi tento čin oplatit. Nenapadlo, pouze výškový rozdíl našich lůžek přibližně po půl roce vyrovnal podložením mého roštu.

Další den jsem prcka hlídala opět babička. Pracovní dobu jsem prozívala, následně jsem se stavila MHD pro věšák a autem pro synka. Večer jsme byli s klukama doma v Omicích sami, manžel odjel na služební cestu. Starší syn ochotně smontoval několik kovových dílů, abychom mohli kulturně věšet svršky v předsíni. Dosud jsme používali pouze nábytkové šroubky (původně držící pohromadě kuchyň) aplikované za tímto účelem v bočnici naší velkoobjemové skřínky na nářadí v předsíni.

Prckův zdravotní stav se zdál večer o trochu lepší. Už se nedávil a neblinkal, i zvýšená teplota ustoupila. Nejvíce potomek pookřál, když jsem slíbila, že může spát se mnou v ložnici (a tajně jsem doufala, že už opravdu nebude zvracet; což se mu skoro povedlo).

Uprostřed týdne jsem zůstala s pacientem doma, babička nemohla hlídat. Pubertální bratr sice krátce protestoval, že bude muset ráno jet autobusem, ale podřídil se. Navzdory dovolené jsme vstávali brzo. Abych využila volný čas, převlékla jsem všechny postele a vyprala povlečení (včetně přehozu, na kterém spával pes). S prckem jsme společně vyčistili klec morčatům; dcera to před odjezdem zjevně z nějakých objektivních důvodů nestihla.

Z krabice od věšáku jsme za pomoci izolepy vyrobili alespoň provizorní Titanic délky půl metru. Ani jsem netušila, kam naše kreativita sahá. V mezičase jsem uvařila oběd, ale pacient jídlu moc nedal. Následoval výlet k mojí zubařce. Potřebovala jsem opravit výplň a současně jsem chtěla synkovi názorně demonstrovat, že není nutné na křesle křičet, prát se ani kousat. Moc zájmu o mé ošetření však nejevil, hrací kostky ho zaujaly mnohem více.

Odpoledne jsem vytřela podlahy a trochu uklidila staršímu synovi v pokoji; jeho systém krabic volně rozestavěných v prostoru mě dost rozptyloval, stejně jako systém ukládání špinavých ponožek a čistých triček. Později to komentoval slovy: „Ty ses doma nudila?“ leč v mnou započatém díle nepokračoval. Následoval dotaz, kdy bude mít dopletený svůj zelený puff. Stihla jsem to ještě večer, kolem deváté jsme ho společně naplnili. Ale kvůli silné těžké přízi mě to stálo bolavý loket a biceps.

Kašlajícího synka jsme po krátké poradě s manželem nechali spát v ložnici na rozkládací posteli, neboť toto umístění přináší všem přítomným nejméně stresu. Před usnutím jsem učinila zajímavý závěr, že dovolená strávená doma je jediný způsob, jak docílit, že mám za úklid zaplaceno.