kOmický blog LXXVII.

Začátek týdne bez dcery, která odjela na Vysočinu tančit. A bez psa, kterého jsme k manželově nemalé radosti vrátili téměř uzdravené babičce.

Naše holčička si o víkendu sbalila veliký kufr nezbytností na taneční soustředění, vybavila jsem ji jenom vytištěným doporučeným seznamem od trenérky. Pravda, položky jako pláštěnka mě uprostřed ladovské zimy zaujaly, ale třeba se v ní budou klouzat po sněhu, nevím.

Ve čtvrtek mi kamarádka způsobila infarktový stav, když volala ohledně lékařského potvrzení o schopnosti dítěte absolvovat soustředění. Úplně jsem zapomněla, že mám něco takového chtít. Lehce mě polil pot, když jsem si představila, že půjdu k pediatrovi – první otázka bude znít, proč jsme se ještě (od září!) s nejmladším synkem nedostavili na očkování.

Protože: prcka (zcela zbytečně) vyděšeného z preventivní prohlídky jsem chtěla ušetřit dalšího stresu s injekcí; později si rozrazil bradu a místo aplikace vakcíny jsme mašličkovali ránu; následoval kašel, Vánoce, další pokašlávání a aktuálně akutní zubní ošetření spojené s extrakcí zubu. Blížící je jarní prázdniny by mě i za méně dramatických okolností odrazovaly od zbytečného zatěžování organismu očkováním. Ale vysvětlujte to paní doktorce.

Zpět k tématu: Formulář potvrzení jsem našla, vypsala a svěřila – z výše popsaných důvodů – manželovi. Ten s klidem sobě vlastním vyhodnotil, že „to nechá potvrdit v pondělí“ (= den odjezdu). Rovněž jsem vyhledala formulář potvrzení o bezinfekčnosti, které vyplňují jen rodiče a svěřila jej muži. Datum a podpis snad doplní.

Pobavilo mě, že se při mírném úklidu pokoje a intenzivním balení kufru nenadále objevila ztracená kartička zdravotního pojištění, o jejíž obnovu jsem nedávno požádala. Nalezená je zneplatněná, dcera si s sebou balila na pobyt s náhradní doklad.

Mimochodem před soustředěním jsem obdržela informaci, že naše tanečnice potřebuje tenisky na tančení, obyčejné. Vlastně ne tak úplně, speciální taneční… Na doporučených webových stránkách se průměrná cena „obyčejných tanečních tenisek“ pohybovala kolem 1 500 Kč. Druhý den vítězoslavně našla jeden zlevněný kus jen za tisíc, ochotně mi předepsala fakturační údaje a já mohla pohodlně odeslat platbu. K mému překvapení taneční boty v pátek ohlásily vyřízenou objednávku a v pondělí ráno přistály v krabici v práci na stole.

Ráno v den odjezdu jsem – ve sněhové vánici – táhla dceřin lodní kufr z auta ke kamarádce. Její velký bratr obě holky vezl odpoledne na Vysočinu. Doufala jsem, že pojede zodpovědně. Rozloučila jsem se raději rychle, obvykle se po krátké chvíli při loučení dojímám.

Odbavení odjezdu bylo celé na manželovi. K mému úžasu zvládl bez problémů dodat obě příslušná potvrzení. Dokonce předal i taneční boty, které jsem mu na cestě kolem mého pracoviště předávala. Konkrétně jsem s krabicí v ruce opatrně přeskákala špinavý rozježděný sníh a na opačné straně vozovky vhodila balíček do jeho auta. Jak se později ukázalo, moje opatrná snaha překonat vozovku bez stop na starorůžových botách a béžových kalhotách, byla zcela zbytečná.

V čase pozdního oběda jsem se vypravila do blízkého vegetariánského bistra, které pravidelně nabízí bezlepková jídla (i jiné dobroty). Ráno napadaný sníh začínal tát, proto jsem šla po vnější straně chodníku, aby mi na hlavě nepřistála lavina ze střechy. Bohužel jsem nedocenila, že to není jediné hrozící nebezpečí. Nezaregistrovala jsem kaluž na silnici, díky které mi projíždějící vozidlo vyrobilo z kalhot maskáče. Ostatní chodce to pobavilo, mě méně.

V práci jsem se musela převléknout, kalhoty nevykazovaly mnoho suchých míst . Ve skříni jsem našla jen šaty; nemaje punčocháče, pohybovala jsem se po kanceláři s holými končetinami v pohorkách, vystavujíc obří modřinu na levé holenní kosti.