kOmický blog LXXVI.

Počátek roku 2019 probíhá v naší početné rodině ve znamení skutečně velmiintenzivní stomatologické péče...

Krátká rekapitulace: manžel ulomil kus odumřelého stoličky, na jejíž extrakci má (po korekci, která vydržela 3 dny) již termín. Zbývající čtyři členové rodiny absolvovali jenom preventivní prohlídky, což dceru stálo hned dvě stoličky. Synci byli objednáni na ošetření chrupu napadeného zubním kazem na únor. Maminka má zuby zdravé, jen si - neznámo jak - uštípla kousek výplně stoličky, kterou je nutné rovněž odstranit a nahradit novou. Termíny zaznamenáváme do diáře, výdaje raději nesčítáme.

Větší děti nesou ošetřování zubů statečně. S prckem je potíž; na zubaře reaguje způsobem srovnatelným se psem v blízkosti veterinární ordinace. Poslední absolvovaná návštěva proběhla jako silový souboj s maminkou, který vyhrál odbojný pacient – odešli jsme bez ošetření; maminka trochu pomačkaná, politá a zpocená. Prosincovou objednanou návštěvu jsem pod návalem pracovních povinností raději zbaběle zrušila v obavě z obdobného výsledku. Na lednové preventivní prohlídce nezvedený pacient alespoň otevřel ústa. Leč únorového termínu na vrtání už se zub nedočkal.

V pátek večer se mi zdálo, že na synka leze nějaká choroba. V sobotu ráno sice kašlal, ale na jeho zjevu mě zaskočila mírně deformovaná linie dolní čelisti. Už večer si při čištění chrupu stěžoval, že ho zoubek bolí. Ráno byl oteklý, zarudlý a tvář citlivá na dotek. Během dne stav kolísal, kašel se zlepšoval i zhoršoval a otok setrvával. Aplikací Nurofenu a sirupu proti kašli jsem stav mírně vylepšila; přesto bylo jasné, že to stačit nebude. Pomalu jsem prcka připravovala na nevyhnutelné. Mimo jiné jsem - v případě spolupráce při ošetření - naslibovala kdeco; v mírné panice i Titanic – hračku, kterou syn opravdu hodně touží mít.

Druhý den jsme s manželem zoufale zvažovali další postup. Bohužel pověst stomatologické pohotovosti není valná; navíc je tato shodná pro dospělé i děti, což naší vůli ji navštívit rozhodně nezvýšilo. I konzultace s kamarádem zubařem přinesla doporučení: vydržet - pokud možno - s ibuprofenem do návštěvy vlastního lékaře.

Prcek zoufale se bojící ošetření nepřetržitě tvrdil, že ho zub nebolí, ale cukal sebou už i při mírném  dotyku tváře. Jinak ho léky vzpružily, teplota klesla a pohyboval se radostně po našem omickém domě na koloběžce. Večer poblinkal podlahu v koupelně a v noci postel, (načež se moudře přesunul do postele naší).

Během neděle jsem alespoň našla čaj, který byl ochotný v případech záchvatů kašle i popíjet. Mezi spařováním léčivých bylin jsem natřela jedny dveře, připravila oběd, vytřela podlahy a utřela ohavnou vrstvu prachu na parapetu okna, které den předtím dcera při shodné činnosti vynechala (zřejmě věděla proč).

Odpoledne se všichni tradičně vytratili, jen prcek mi vlažně fandil při ometání pavučin prokládaném montováním kliky a zpětném osazováním dveří. Večer jsem strávila se silnými jehlicemi pletením puffu a poslechem kašlajícího syna. Při poradě s manželem jsme naplánovali logistiku nastávajícího pondělí.

Ráno za hustého sněžení jel tatínek s oteklým synem na zubní, zatímco já vracela uzdravené babičce psa, odvážela dceři kufr na soustředění a vykládala syna u školy. V práci jsem nervózně čekala na zprávy o vývoji v ordinaci. Manžel mi cestou napsal pouze stručnou zprávu: zub vytržený.

Pro bližší informace jsem raději kontaktovala jeho maminku, která extrakci zažila za dveřmi v čekárně a po zbytek dne prcka hlídala. Dle jejího popisu se jednalo o zákrok hlasitý, začínající mantrou „ne vrtat“ následované „ne trhat“ a završený zvuky zápasu přítomných dospělých s odbojným pacientem. Jsem upřímně ráda, že jsem se toho neúčastnila.

Od příchodu k babičce „Bezzubka“ pochopitelně nehovořil i ničem jiném, než že mu maminka slíbila Titanic.