kOmický blog LXXV.

Týden strávený bez nejstaršího synka, který byl na školním lyžařském výcviku v našich zasněžených velehorách.

Místo syna jsme měli (do počtu) doma psa nemocné maminky; byl náhradou hlučnou, leč nedostačující. Celou dobu nemohla zbavit pocitu, že doma něco chybí. Manžel naopak soudil, že nám tam cosi čtyřnohého přebývá.

V sobotu jsme si v urputném mrazu před školou s potomkem zamávali, od té doby jsme o něm nevěděli. V úterý jsem nevydržela a napsala SMS, jak se v Krkonoších má. Odepsal stručně: SUPER. A krátce si postěžoval, že měli odpočinkový den ve Vrchlabí, což byla pro nadšeného lyžaře příšerná nuda.

Že byl zařazen do prvního družstva jsem se dozvěděla až ve středu, když jsem vyzvedávala prcka ze školky. Tradičně jsem se do předškolního zařízení přiřítila v 16,29, přičemž o půl končí jeho provoz. Přehlédla jsem kamarádku, která oblékala dceru a jejíž nejstarší syn je společně s mým na horách. Jejich potomek ovšem domů pravidelně intenzivně referuje. O tyto informace se se mnou cestou domů podělila.

Nakonec mi synek napsal téhož dne ve 21,20 zprávu – o zařazení mezi elitní lyžaře, že se už těší domů a že má pusu jeden velký strup. Inu, nestačí mít jelení lůj s sebou, je dobré ho i na ústa aplikovat.

Když jsem večer manželovi ukazovala fotky ze školní FB stránky s naším pubescentem, vtipně pravil: „Tohle není on, kde by vzal takový kalhoty?“ Bundu i oteplováky sháněl manžel osobně poměrně nedávno. Asi mu začíná „jistý němec“ krást věci a myšlenky. Ale snad je to jen přepracováním.

Koncem týdne bylo možná synkovi trochu smutno, jelikož napsal dlouhou zprávu plnou informací, s mírnou kritikou nedostatečné délky herlíkovických sjezdovek a chabé empatie spolubydlících. V pátek doplnil, že se těší domů a že už má sbalený batoh. (To nešlo přehlédnout, když jsem z něj později doma vytahovala poněkud ovlhlé lyžařské oblečení na vyprání.)

Na písemný páteční dotaz, co mu mám v den příjezdu uvařit, jsem obdržela poněkud překvapivou odpověď – šišky s mákem. Každopádně bramborové těsto a mletý mák byly připsány na nákupní seznam. Zásobování zbylo na manžela, proto jsem – nemaje mlýnek – pro jistotu slovo „mletý“ dvakrát zdůraznila.

Během týdne jsem po večerech pracovala na spárování obložené zdi před dětskými pokoji, aby synáček po návratu viděl nějaký pokrok. Rovněž jsem měla v plánu odstranit z jeho pokoje nosič na kola (příslušenství našeho vozidla) a složený „pivní set“ – tedy stůl a dvě lavice, které jsme přes léto využívali na terase. Obojí z pro mě nepochopitelných důvodů manžel uskladnil u syna.

V pátek po práci jsem do večera masírovala, poté vyzvedla u bývalých sousedů mírně rumem ovlivněného manžela a nejmenšího potomka. Prcek (rovněž se skelným výrazem) vypadal, že na něj „něco leze“, ale nechtěla jsem soudit předčasně. Během soboty se situace vyjasnila, o tom později.

U sousedů jsem vypila asi litr čaje, který mě – po třítýdenní kávové abstinenci – natolik nakopnul, že jsem do půlnoci necítila únavu. Alespoň jsem zpracovala téměř dvě klubka bavlněné šnůry v úmyslu uplést dětem sedací puffík. V neděli večer jsem měla jeden megapuff hotový, o jeho výplni bude ještě potřeba popřemýšlet.

V sobotu ráno jsem vstávala asi v šest, když mě nespící manžel nechtěně probudil šramocením v kuchyni. Nachystala jsem snídaně, dala na mírno vařit uzené a před sedmou už jsem spárovala obkladačky. Již jsem v tom získala jistou zručnost.

Později jsem tuto činnost přerušila, abych uvařila oběd. Polévka houbová, uzené s bramborovou kaší a variantně pro zájemce šišky s mákem, aby měl navrátivší se syn radost. Mezi vařením jsme stihli i vyklidit nepatřičně uložené předměty z pokoje nejstaršího dítěte, ačkoli jeho otec stále trval na tom, že na skladování nosiče kol v obytné místnosti není nic divného.

Na dotaz potomek ohlásil příjezd kolem půl druhé. Vypravili jsme se pro něj s manželem společně. Cestou jsme zakoupili zmrzlinu, kterou jsem na oslavu návratu slíbila.

Synek byl unavený, pohublý, ale šťastný. Pusu už téměř zahojenu, na ruce fixou psaný vzkaz od nějaké fanynky, diplom za třetí místo ve slalomu a požadavek, ať příště kupujeme lyže s menším poloměrem. K mé radosti nic neztratil, nezapomněl ani nezničil.

Večer jsme byli doma konečně zase všichni, plus ten půjčený pes.