kOmický blog LXXIV.

Nemám ráda instituce, ačkoli moje ekonomické a sociálně-právní vzdělání práci pro některou z nich předurčovalo. Raději setrvávám s občasnými výhradami v kreativnějším reklamním prostředí.

Během uplynulých dvou týdnů jsem si kontaktu s neoblíbenými molochy užila dost.

Rozhodla jsem se dobrovolně větším dětem založit bankovní účty, aby mohly platit kartou a učily se hospodařit. Poctivě jsem vyplnila a odeslala dvě žádosti o zřízení dětského účtu, načež mi přišla výzva, abych se dostavila na pobočku k podpisu s jejich rodnými listy. To byl trochu problém, neboť jsem je večer doma (dobře ukryté v některé z beden od banánů) nemohla najít. 

Druhý den volal aktivní mladý nadějný zaměstnanec z příslušné pobočky, jestli přijdu. Navrhla jsem, že se stavím s kopiemi, které mám v práci . Domluvili jsme se, že originály doložím později. Jenže když jsem usedla v bance, zjistila jsem k vlastní nelibosti, že jsem do kabelky strčila nesprávnou složku. Navíc progresivní mladík zjistil, že mám u nich špatně zadané datum platnosti u OP, ačkoli v tom jsem byla zcela nevinně…

Nakonec jsme akci přeložili na další den. To už jsem originály – díky nenadálé invenci – doma našla. Přestěhovaní jsme skoro rok, ale stále nemáme skříně, do kterých bych dokumenty mohla ukládat. Pán hovořil o dvaceti minutách na zadání a podpisy, nakonec jsem na pobočce strávila hodinu. Založila jsem účet i pětiletému prckovi, ačkoli on si ho jistě ještě dlouho spravovat nebude. A banku jsem opustila bez občanky, abych se pro ni mohla po koupi dvou bezlepkových rohlíků zastavit. Milé, že mi zavolali.

Ke smlouvám jsem obdržela aktivační balíčky, které jsem do 48 hodin nestihla aktivovat a (na třetí pokus) musela potupně požádat infolinku o jejich obnovení. Po týdnu úsilí střídavé intenzity měly děti konečně založené účty; větším dvěma přijde ještě časem jejich první platební karta. Zatím jsem jim poslala každému bezhotovostní stokorunu.

Když už jsem byla u vyřizování, vydala jsem se na zdravotní pojišťovnu požádat o novou kartičku pro dceru. Vůbec nepochybuji, že ji dodatečně najdeme; dosud se mi to ale nepodařilo. Zřejmě zůstala založená po nějakém vyšetření u dokumentace. Po čtvrthodině čekání mi během minuty slečna za přepážkou vystavila náhradní doklad obludných rozměrů. Pevně doufám, že nová průkazka přijde brzo. Dcera ji potřebuje na taneční soustředění.

Rovněž jsem vůbec poprvé vyzvedla elektronický recept. Šlo to kupodivu velmi snadno; věřím, že i důchodci vlastnící mobil to musí zvládnout – navzdory vlně nedůvěry a odporu. Takže teď mohu jen spoléhat, že dceřina kožní diagnóza je správná a masti jí na ni zaberou.

Další instituce byla stavební spořitelna, kontakt ale nebyl nijak nepříjemný. Na jaře jsme chtěli čerpat překlenovací úvěr ze stavebního spoření. Vzhledem k faktu, že se diametrálně odlišovala úroková sazba v původním návrhu a v následně zaslané smlouvě, rozhodli jsme se nakonec tento produkt nevyužít. V rozhovoru s infolinkou jsem v dubnu byla informována, že pokud nečerpáme zamýšlený překlenovací úvěr, nevznikne ani stavební spoření. K mému překvapení dorazil ovšem roční výpis s minusovým zůstatkem. Pokoušela jsem se intenzivní mailovou komunikací (neboť linka byla stále zaneprázdněná) stavební spořitelnu přesvědčit, že jsem žádnou smlouvu nepodepsala, ale dosud marně. Uvidím, zda s tím něco dokáže udělat můj finanční poradce. Už kvůli přístupu tohle nikdy více absolvovat nechci.

Ze všech nepopulárních institucí je však za mě jednoznačně největší favorit pošta. Bohužel jsem ji musela navštívit několikrát v souvislosti se zasíláním pracovní korespondence. (Cíleně upřednostňujeme maily; v některých případech to ale není možné). Nedokážu pochopit, proč hlavní brněnská pošta vypadá jak z minulého století a funguje jak z předminulého.

Ačkoli dokáží přečíst čárový kód z karty, známky na dopisy lepí pracovníci přepážky ručně. Při korespondenci čítající 50 až 150 kusů je to utrpení, obzvlášť pokud je osoba za přepážkou všechny dvakrát přepočítává hlemýždí rychlostí a převažuje jednotlivě – potom strávím čtvrt hodiny u přepážky; nepočítaje předchozí půlhodinové čekání.

Jásala jsem, když s přelomem roku zavedli alespoň vyvolávací systém. Předčasně. Časově žádnou úsporu nepřináší. Klienti zaskočení nenadálým komfortem často přehlédnou buď samotný systém, nebo alespoň příslušné číslo na světelné tabuli. Nebo zoufale po dvaceti minutách odejdou.

Dlouhé čekání ve mně pravidelně probouzí jistou dávku agresivity; někdy i uvažuji o pevnosti skleněných přepážek a možnostech jejich překonání. Ačkoli nechci loupit, pouze škrtit zpomalené zaměstnance. Jistě, nabízí se možnost chodit na jinou poštu; leč tato je k mé smůle jediná, kterou mám opravdu „po cestě“.

Optimisticky doufám, že dlouho nebudeme nic posílat, že se vyřeší moje uzavřená-neuzavřená smlouva o stavebním spoření a že děti budou svoje nově založené účty rozumně využívat.