kOmický blog LXXIII.

Nejstarší potomek odjel na školní lyžařský výcvik. Doma ho nahradil babiččin pes a dceřina kamarádka. 

V sobotu ráno intenzivně mrzlo. Synek odjíždějící na lyžák nemohl dospat. Díky němu ani já. A než jsme v sedm ráno oškrábali auto a odjeli ke škole, byla vzhůru celá rodina – včetně koček a půjčeného babiččina psa. Večerní namátková kontrola potomkovi připravenosti odhalila, že si (až na sprchový gel) sám všechno sbalil. Doufám, že jsem se nezmýlila – a že vše doveze i nazpět.

Manžel mě třikrát upozornil, abych jela opatrně; jako bych z nás dvou byla já tím, kdo jezdí jako blázen. Při namrzlé vozovce jezdím serpentýnky v lese skutečně obezřetně, zejména pokud vezu jedno až tři děti.

Před vzdělávacím zařízením jsme pozdravili kamarády, vyřídili nezbytné formality a naložili zavazadla. Po pětadvaceti minutách mrznutí venku děti nastoupily. Synka jsem je krátce objala, abych ho líbáním a slzením neztrapňovala před spolužáky. Vnutila jsem mu ještě pletené rukavice, aby mu v horách neomrzly horní končetiny, které bude v životě potřebovat. Zamávali jsme si a autobus odjel do Krkonoš.

Odlepila jsem přimrzlé končetiny od země a poněkud ztuhle se vypravila pro batůžek, který tatínek včera zapomněl vzít společně s nejmenším potomkem z návštěvy od bývalých sousedů. Potomka naštěstí nezapomněl.

Doma jsem roztávala při čaji, aplikaci prádla do pračky a přípravě svačiny. Překvapivě jsem nemusela uklízet obvykle zanesený „kuchyňoobývák“, jelikož dcera v pátek doma předvedla zásah hodný odborníka a odstranila všechny nepatřičné předměty, zapnula myčku, utřela stůl i kuchyňskou linku a ještě zametla podlahu. Důvody jsou sice zištné – tatínek jí za odpracované hodiny něco slíbil – ale ušetřilo mi to hodně práce.

Na poledne jsme měli s kamarády objednanou prohlídku Punkevních jeskyní. Výhodou krasových prostor je, že se v jinak chladných skalních dutinách se stabilní teplotou 8°C v mrazech člověk zahřeje.

Děti protestovaly, že je nutíme ujít dva kilometry z parkoviště k jeskyni, ale nepodlehli jsme. Zato jsem se nechala udolat po prohlídce, (která se dětem mimochodem opravdu líbila), kdy jsem zakoupila netopýří přívěšky na krk a nějaké minerály v místním obchůdku. Manžel podlehl naproti v bufetu a můj od podzimu bolavý kotník na zpáteční cestě.

Po návratu k autům se naše skupinka rozdělila – my se vraceli domů, ostatní vyjeli nahoru na vyhlídku do Macochy. Aby tam empiricky zjistili, že místní „občerstvovna“ je v zimě zavřená.

Sobotní odpoledne i část večera jsem strávila v sedě spárováním obložené zdi. Domů nám přibyla dceřina kamarádka, takže jsem nebyla nervózní, že je nás tam málo. Holky poměrně ochotně chodily venčit psa, kterého jsme od pátku hlídali nemocné babičce. Můj milý muž rovněž velmi ochotně našel holčičkám film, které spolu během odpoledne shlédli. K večeru si naměřil v chodbě světelnou lištu, kterou v neděli slavnostně přišrouboval.

Holky chtěly spát spolu v pokoji a malého bratříčka tam nechtěly. Po plačtivé scéně vylučující nocování v jeho pokoji jsem převezla do ložnice rozkládací lehátko, na kterém starší syn dočasně spával bezprostředně po nastěhování. Na improvizovaném lůžku byl pláč rychle vystřídám spokojeným oddechováním. 

Moje nedělní ráno spočívalo v reciproční masérsko-kosmetické návštěvě u kamarádky kosmetičky, (která mi tvrdila, že musím přibrat). Děti jsem ponechala osudu a tatínkovi; snad snídaly. S řádně ošetřenou pletí po návratu - oděna do pracovního - jsem pokračovala se spárami.

Manžel uvařil po týdnu pro změnu opět chilli con carne, předal zpět půjčené dítě a po obědě se vytratil s dcerou za sportovními kroužky. Příští víkend se opásám zástěrou zase já.

Spárování mi vydrželo do doby, než jsem rozmočenou odřenou rukou nemohla pohnout. Práce mi nejde v rukavicích, ani když se snažím. Nemaje vhodné nástroje, používám kosmetickou špachtličku na krém k aplikaci hmoty do spár a starou kuchyňskou stěrku k odstranění jejich přebytků. Přibývá to pomalu. Poslední hodinu jsem neodřenou rukou umývala zbytky hmoty z kachlí.

Prcek se chodil ptát, co budeme dělat a jestli nepřijede nějaká návštěva. Bohužel ne. „Chodil“ je nesprávný výraz, jelikož moje děti si v posledních dvou týdnech oblíbily přemisťování po domě za pomoci koloběžky, (kterou jsem při vyklízení vyhrabala v nehotové koupelně a neprozřetelně ji ponechala potomkům). Slíbila jsem alespoň, že si spolu budeme hrát, až to dodělám. (Kdybych myslela celou zeď, bude to na jaře.)

Stáhla jsem rychle největší špínu z podlahy, umyla koupelnu (abych se nemusela stydět za její stav), vytřela mopem podlahu v celém domě… a šla s malým potomkem stavět z lega. Ústřední téma bylo Titanic; postavili jsme ho hned v několika podobách a velikostech a jeden jsme společně pouštěli ve vaně, zatímco se prcek koupal.

Tradičně zbitá po víkendu jsem se večer zmohla už jen na pletení a koukání na televizi.