kOmický blog LXXII.

S blížícím se koncem pololetí narůstá u školou povinných dětí známková nervozita. U tatínka to vzedmulo dočasnou vlnu otcovství projevující se dlouhými monology a přísným dohledem. 

Starší z našich synů se těší na nový nábytek a školní lyžařský výcvik. Těší se tak moc, že se nesoustředí na učení, což je před koncem pololetí trochu problém. Výsledné známky odpovídají jeho vlažnému přístupu, bohužel. A to jsem mu zakoupila dva cvičné sešity pro přípravu na přijímačky na šestileté gymnázium a online test profesních předpokladů. Přestože je pro žáky základních škol, možná si ho cvičně udělám také. Abych konečně věděla, v jakém oboru bych se měla realizovat.

V manželovi se nečekaně zvedla vlna zodpovědného otcovství – těsně poté, co si synek opravoval špatnou známku z dějepisu (z 5 na 4). Pronesl k nezvedenému synovi přibližně hodinovou přednášku (vůbec poprvé v životě), donutil potomka celý večer se učit; a ještě ho vyzkoušel z křížových výprav a německých slovíček.

Navzdory neuspokojivým studijním výkonům, doma puberťák funguje výborně. Odnáší po sobě nádobí, zalévá květiny, překvapivě uklízí v pokojíčku, (pouze použité ponožky neustále skladuje na nejrůznějších nevhodných místech). Po třičtvrtě roce bydlení vynáší z pokoje věci, které nejsou jeho, ale dosud mu tam nevadily (přestože už dvakrát údajný velký úklid proběhl).

Vynořila se u něj mezi jinými například krabice s keramikou, kterou vytvářel on a jeho mladší sestra ještě ve školce. Myslím, že v průjezdu uděláme výstavku, některé kousky jsou opravdu hezké. Ačkoli uklízí, vzhled pokoje se zatím spíše zhoršuje. Ale věřím v dobrý výsledek, až dorazí nový nábytek.

Můj milý muž se trápí otázkou, kam dáme dosud používaný starý. Vzhledem k tomu, že sestává pouze ze stolu a postele, nemyslím, že to bude zásadní problém. Řídím se jeho heslem „nějak se to udělá“. I když to dost často znamená, že to nějak udělám já.

Dcera bratrovi zjevně nábytek trochu závidí, byť ona má postel téměř novou a zcela novou skříň. Přišla tedy alespoň s požadavkem na nákup nějakého nového oblečení a tanečních tenisek. Bohužel právě ve chvíli, kdy závazky na mém účtu převyšovaly přítomná aktiva. Nákupy budou muset počkat, ačkoli dle konečných pololetních známek je to spíše ona, kdo si odměnu zaslouží.

Aby to neměl bratr příliš snadné, prodloužili nábytkáři dodací dobu ze dvou týdnů o další čtyři, a to kvůli hloupým třem poličkám. Byl z toho smutný, stejně jako když mu tatínek odmítl k posteli objednat matraci, kterou si sám vybral. Snažila jsem se ho ze štaflí utěšovat že těšení je vždycky nejhezčí; příliš to ale nezabíralo.

Místo příprav na přesuny vybavení pokoje se tedy puberťák vrhnul na shromažďování lyžařské výbavy - stejně jako já - s téměř týdenním předstihem. Na zemi v pokoji vytvořil hromádky lyžařského oblečení, podvlíkaček a spodního prádla, proložené Rubikovou kostkou ve třech modelech a balíčkem karet na dlouhé večery.

Manžel pro tuto jeho aktivitu neměl příliš pochopení. Ale díky nově opraveným známkám už se zdržel komentářů. Jako správná matka jsem se snažila pomoci a zamezit případným omrzlinám způsobeným nedostatečným vybavením. Ochotně jsem přenášela schůdky od obkládané zdi ke skříni, na které se ve výši přesahující moje možnosti nalézala lyžařská helma, hledala vak na lyže a obal na brýle. Rovněž jsem nabízela některé svoje funkční svršky a „spodky“, leč s minimálním úspěchem.

Ve středu jsem si po třech letech a několika odkladech udělala čas na dávného kamaráda. Díky stále dodržovanému režimu nepití alkoholu a kávy jsme – abychom předešli pokušení – vyrazili do čajovny. Sraz o půl páté ve městě.

V 16,35 mi zazvonil telefon ze školky; nejmladšího potomka nikdo nevyzvednul. Trochu jsem se lekla, ve středu pro něj chodívá moje maminka. Vzápětí jsem zjistila, že mamce není dobře. Dalším telefonátem jsem vyrušila manžela na poště, což ovšem přineslo naději, že synka a paní učitelku brzo zachrání. Třetí hovor směřoval zpět do školky, abych tuto informaci předala i paní učitelce. Ulevilo se mně i jí.

Po tomto nečekaném úvodu jsem strávila příjemné dvě hodinky probíráním událostí posledních let, povídáním o životě a popíjením „gaby“, abych o čtvrt na osm vyzvedla dceru v tančení.

Jak se později ukázalo, mamince bylo opravdu hodně špatně a sestra s ní následující den strávila dopoledne po čekárnách a ordinacích; postarala se o ni i o jejího psa. V pátek ráno jsem jela vyvenčit čtyřnožce já, odpoledne venčila dcera a stejný den večer jsem psa vzala na víkend k nám domů. Maminka se bude léčit a my si alespoň vyzkoušíme, jaké by to bylo…