kOmický blog LXVIII.

Nikdy jsem se nebála zubaře, ačkoli mi během základní školní docházky řádně vyzdobil všechny přítomné stoličky amalgámem. Moje štěstí, že nemám osmičky – máme to v rodině.

Starší děti se také nikdy nebály, minimálně ne dost na to, aby si zuby čistily poctivě. S nejmladším potomkem je to jinak. Od prvního (a jediného) vrtání má panickou hrůzu z pana doktora. Navíc v současnosti zjevně prožívá těžké období; dožaduje se doprovodu na záchod i ve dne, nechce chodit sám do svého pokoje a povídá mi o škaredých snech. A za této situace jsme vyráželi na preventivní prohlídku.

Vědoma si popoledního času prohlídky a nutnosti dopravit po ní děti domů, vybrala jsem si za účelem návštěvy stomatologa půl den dovolené.

Děti jsem předem několikrát upozornila, aby na prevenci nezapomněly, synovi omluvila poslední vyučovací hodinu a ráno ho poslala z auta zpátky domů pro kartáček. Po poledni jsem si ve školce vyzvedla strašpytla s pusou od špenátu a u školy dvě starší hladové děti, které neměly objednané obědy.

V čekárně byl prcek jako utržený z řetězu, zřejmě si tím léčil nervozitu. Stokrát se ujistil, že se pan doktor bude do pusy jenom dívat. Mezitím šel dvakrát na malou a jednou na velkou, přesunul obě židličky, shodil bundu, upadnul a dožadoval se odměny po prohlídce. Pokoušela jsem se zachovat klid. Puberťáci se zčásti slovně a částečně fyzicky atakovali po celou dobu čekání, ale alespoň to nedělali příliš hlasitě. Dokonce si čestně rozlosovali, kdo půjde první.

Vyhrál nejstarší syn a až na komentáře ohledně kvality čištění zubů a dvou kazů dopadl dobře. Termín vrtání máme na únor. Mladší bratr zatím prozkoumal model čelisti, rentgenový snímek na monitoru i sadu dětských zubních kartáčků. Občas seděl, občas lezl pod židli a moje výzvy k uklidnění ignoroval.

Dcera mě v závěru minulého týdne upozornila, že má u zubu váček. Prý to moc nebolí a vydrží do prohlídky. Než jsem stihla cokoli říci, měl zubař zkontrolované její přední zuby a dospěl k inkriminované „pětce“. Zkoumal jenom chviličku a pravil, že je na ex. Stejně tak její protějšek na opačné straně čelisti. Lehce mě polilo horko. Dcera ještě nevěděla…

Když se jí zeptali, zda už u nich dostala včeličku. Nechápala. Přeložila jsem slovo jako „injekce“. Pochopila, ale je to holka statečná a jen pokrčila rameny. Dva vpichy, dvě trhání.

Nutno říct, že pan doktor jí předem ukázal, co a čím bude dělat. Vyviklal a vytáhnul a to celé dvakrát. Dcera během celého procesu jednou krátce vzdechla. Křeslo opouštěla s tampony v puse, aby jí netekla krev. A to zubař ještě podoktl, že má krčkové kazy na šestkách a že by bylo vhodné je odvrtat co nejdříve, když jsou nyní díky odstraněným pětkám přístupné. Termín zvolen na příští týden. Jen doufám, že to s dcerou absolvuje manžel nebo případně babička.

Během trhání jsem držela jinak neustále poskakujícího prcka na klíně. Aby pořádně viděl, jak má statečnou ségru. Možná jsem marně doufala, že si z ní vezme příklad. Potom přišla řada na něj. Sedla jsem s ním a opět slíbila, že dnes se jenom díváme. Pan doktora pobavilo, když jsem jeho nástroje popsala jako „zrcátko a sondičku“.

Prcek se ještě několikrát ujistil, že nebude použita vrtačka a až potom pusu otevřel. O jeho kazech víme z minula; jen nevím, jak ho při únorovém vrtání přesvědčíme k součinnosti.

Při nezbytném papírování po prohlídce prcek už zase lezl po židli, válel se po zemi a vůbec vyváděl všelijaké nesmysly. Moje výzvy ke zklidnění absolutně ignoroval. Pan doktor to komentoval, že musím mít svatou trpělivost. Nemám, zato mám zábrany řvát v ordinaci (byť by to bylo na vlastní dítě), stejně jako jej před zraky lékařského personálu fyzicky trestat.

Puberťáci si přisadili, že je jejich bratříček rozmazlený. Mamince nezbylo, než připustit, že možná ano a zvednout potomka vytírajícího mikinou prostor u dveří. Asi jsem někde udělala výchovnou chybu.

Stomatolog se ještě optal, jestli nechci čtvrté dítě. Vtipálek. Odcházela jsem s nepříjemným pocitem, že jsem jako matka zoufale selhala. A to jsem ještě netušila, že si doma vyslechnu dvacetiminutový telefonát s informacemi, co vše jsem svojí nepřítomností v zaměstnání způsobila, když jsem před odchodem nepředala jeden list papíru.