kOmický blog LXV.

Mezi svátky je dobré v zaměstnání dodělat co nejvíce restů. Ve volném čase mohu namasírovat pár příbuzných, objet nějaké návštěvy a pochlubit se dosaženými úspěchy, jsou-li jaké.

Mezisvátčí jsem trávila v práci. Zčásti dobrovolně, protože celodenní dohadování puberťáků je poněkud vysilující, částečně i z nutnosti, neboť konec roku a měsíce přináší řadu činností, které je nutné vykonat.

S kamarády jsme se domlouvali na relaxační návštěvu saunového světa, na kterou jsem se - navzdory vánočnímu obžerství na postavě znatelném - opravdu těšila. Ale pro nejrůznější zdravotní komplikace na obou stranách na ni nedošlo. Od té doby hloubám, do kterých městských lázní uteču rozehřát ztuhlá záda.

Při rodinné návštěvě u naší maminky se švagr zeptal, co máme na baráku nového. Jeho zájem je pochopitelný, jelikož to byl on, kdo s námi absolvoval druhou a dosti zásadní prohlídku nemovitosti před její koupí. Moje odpověď ovšem zněla: „Plíseň v synkově pokoji“.

Při jedné z invazních návštěv puberťákova pokoje vyprovokované poznámkou, že nemá ponožky, jsem pod stolem našla dva páry fusaklí, papíry od mikulášských sladkostí, dárkovou tašku, batoh… a plíseň na tapetě. Původně jsem chtěla jen náležitě demonstrovat, že jeho nedostatek potahů na dolní končetiny není způsoben mojí vinou, jelikož prádlo pravidelně peru.

Na ponožky jsem záhy zapomněla, když jsem odstrkovala stůl, improvizovaný noční stolek i postel a za pomoci chirurgické rukavice, hadru a lahve octa (a v závěru i smetákové tyče, protože za postel jsem nedosáhla) nechtěný porost ze zdi odstraňovala. Jsem si plně vědoma, že SAVO proti plísni působí účinněji, bohužel bych jím odstranila nejen ji, ale i barvu z fototapety, což mi bylo líto. Octovou očistu jsem po dvou dnech ještě opakovala a syn pravidelně zapíná větrák, aby zdivo trochu usušil.

Zůstává pro mě záhadou, proč nám zelená zrovna bytelná zeď sousedící se zastřešeným (a tudíž poměrně suchým) průjezdem. Každopádně stavební zásahy k řešení tohoto problému přichází v úvahu nejdříve na jaře.

Dalšími pokroky na domě jsem se během návštěvy snažila ohromit maminku, která nedokázala pochopit naše svátky v sevření banánových beden. (Kam ale s nimi, když šatna nemá dveře a skříní máme poskrovnu?). Nově vybourané a osazené dveře do spižírny a téměř funkční obývací pokoj považuji za úspěch, byť draze zaplacený rodinnými předvánočními rozbroji.

Zřejmě jsem alespoň vzbudila její zvědavost, neboť další den projevila zájem se k nám osobně podívat. Po poledni absolvovala návštěvu u mé starší sestry, potom se s ní přesunula za mnou do masérny, kde jsem se snažila ulevit bolavým zádům mojí neteře. Transport do Omic byl komplikovaný, jelikož jsme byli v Brně jedním autem všichni, manžel byl s dcerou někde ve městě a musely jsme na ně s mamčou čekat. Přičemž jsem si opět nadávala, že se vždycky nechám vmanipulovat do role spolujezdce, ačkoli mi stojí auto před domem.

Doma jsem mamince nabízela čaj, kávu i cukroví, ale nic nechtěla. Rychle si prohlédla dveře, které jí evidentně nijak nenadchly. Pravda, jsou to nenatřené dveře ve špatně natřených zárubních držících na stavební pěně s otvorem v neomítnuté zdi v pravém horním rohu. Ale jsou tam!

Zavítaly jsme spolu do dětských pokojů – chtěla jsem se pochlubit pořádkem u nejmladšího potomka, který jsem před svátky ve dvouhodinovém úsilí nastolila. Bohužel do něj již stihnul jeho občasný obyvatel zasáhnou po svém. Podlahu v chodbě u dětí stále považuji za vrchol domácí tvorby letošního podzimu, ale pro maminku to asi byla jen podlaha.

Přítomnost sedačky, stolu a televize v obývací části naší centrální místnosti jen zaznamenala. Po přibližně deseti minutách se zeptala, kdy jí jede autobus, ačkoli jsem se několikrát nabídla, že ji domů odvezu. Jízdní řád skýtal deset minut na oblečení a přesun na zastávku a maminka byla opravdu po čtvrthodinové návštěvě pryč. Měla toho evidentně za celý den dost. I když při odchodu alespoň poznamenala, že jsme s tím pokročili.