kOmický blog LXI.

Při zpětném pohledu nechápu, jak může stárnoucí tělo vydržet spát 3 hodiny, většinu dne fyzicky pracovat a nezhroutit se. Psychika zdaleka tak odolná není...

Přežila jsem stěžejní pracovní společenskou akci zimní sezóny včetně všech jejich příprav. Navzdory uléhání kolem půl čtvrté, byla jsem o nedělním ránu vzhůru už o půl sedmé.

Ve snaze neprobudit manžela jsem asi půl hodiny ležela a snažila se usnout, brzo jsem ale marný boj vzdala. Obstarala jsem nehlučné domácí činnosti jako skládání a distribuce prádla ze sušáku, aplikace špinavých svršků do pračky, zalévání květin a zametání podlah. Dost času mi zabralo i rozčesávání silně prolakovaných vlasů, ze kterých jsem v noci po příchodu domů vytáhla asi půl kila sponek.

Dětem jsem večer slíbila, že je od babičky vyzvedneme brzy, přibližně kolem deváté. Manžel dospával projásanou noc (na rozdíl ode mě nepracoval, ale opravdu se bavil). Vzbudil ho bohužel až zvuk motoru a otvírajících se vrat. (Moje chyba, špatně jsem k ránu najela dovnitř a na krátkém vjezdu s velkým autem mi nešlo „na první dobrou“ vycouvat.) Rozespalý muž se přišel v pyžamu a pantoflích vrstvou sněhu zeptat „Co jako dělám?“. Potom temně prohodil, že se s rodiči domlouval, že přijedeme oba – což mi ovšem opomněl sdělit. V závěru se velkomyslně s důraznou intonací nabídl, že vycouvá. I jemu jsem musela ukázat, kolik zbývá místa k zábradlí. Čidla na autě totiž zběsile ohlašují i všechny šlahouny ozdobného křoví, které zábradlím prorůstá.

Cestou pro děti mi bylo hodně smutno. Někdy člověk dělá věci, jak nejlépe umí – a stejně je to špatně. Děti u prarodičů - oproti večernímu brblání - byly úplně spokojené. A napekly s babičkou hromadu cukroví. Alespoň ony jsou šťastné.

Doma byly na pořadu kuchyňské práce - vklouzla jsem do pracovního oděvu a ochranných brýlí a pokračovala v dorovnávání otvoru pro dveře do budoucí spižírny. Původně jsem se domnívala, že poslední dvě řady cihel manžel vybourá kangem, ale neměla jsem sílu mu o to říct. Zejména potom, co mi přišel uprostřed práce říci, jak to mám udělat a s týdenním zpožděním sdělit, že nad překladem měla být větší mezera. Snaha vysvětlit, že bych uvítala intenzivnější výměnu informací, vyzněla spíše zoufale. Jednotvárná fyzická práce ale uklidňuje, především když jsou její výsledky viditelné. Četla jsem něco podobného nedávno o pletení a háčkování (ruční práce přispívají k pocitu štěstí). Vybourávání cihel jistě účinkuje podobně.

Dvakrát jsem se kladivem netrefila správně a vyrobila si modřinu přes půlku hřbetu ruky (neladí mi s lakem na nehty, který jsem výjimečně v sobotu použila). Jednou jsem se kladívkem trefila i do kolene, ani nevím jak. Při pletení by se to nestalo.

Před obědem jsme s velkým synkem šli v historii našeho omického bydlení poprvé na (velmi) krátkou procházku. Cílem byla konečná autobusu, kde jsme si díky ochotě a poctivosti pana řidiče převzali mobil, který synovi v pátek v dopravním prostředku zřejmě vypadl z aktovky. Milé zjištění o existenci dobrých lidí.

V době přípravy oběda jsem zůstala v riflích, ve kterých jsem byla venku. Image kuchařky jsem dotvořila zástěrou (s výsměšným nápisem LIVE THE LIVE YOU LOVE). Po jídle opět pokračovala anabáze s kladívkem a majzlíkem. Děti se vytratily, ani nádobí po sobě neuklidily, za oběd nepoděkovaly, ale při únavě a apatii, která mě přepadla, jsem se ani nesnažila cokoli s tím dělat. Jak nevýchovné!

Manžel se pravděpodobně pokoušel skládat vinylovou podlahu na protilehlé straně místnosti. Moc to nešlo. Vinyl se krásně skládá v pásech v pravoúhlé místnosti s dokonale rovnou podlahou. Ale – z vlastní zkušenosti – hodně špatně se napojuje, když je potřeba navázat a lamely z části zasouvat mezi už položené. Jednou si řekl o pomoc a pak toho raději nechal.

Kolem půl třetí zmizeli velké děti i tatínek za svými zájmy. Maminka dokončovala bourací práce a prcek sledoval televizi. Suť jsem na hromadu na dvůr vynášela tentokrát průběžně, protože mi vybourané cihly překážely při přízemní práci. Když jsem měla hotovo a probouráno až k podlaze, vzpomněla jsem si, že mám ještě dodělat větší otvor nad překladem. Budiž.

Už byla tma, když jsem zametala poslední zbytky drcené suti z podlahy. Potom na mě spadly futra. Celou dobu byly k osazení připravené zárubně opřené o vedlejší zeď, pak je z nepochopitelné příčiny přemohla gravitace. Naštěstí jsem neschytala zásah do hlavy, dokonce i indukční deska, na kterou se zhroutily, to přežila. Jen jsem se strašlivě lekla a svým nekontrolovatelným řevem vystrašila i prcka, (který zanechal sledování youtuberů a přišel zkontrolovat, co se mamince stalo).

Po nečekaném útoku zárubní jsem se věnovala už jen vytírání podlahy. A přípravě večeře, když se vrátily větší děti. Usnula jsem, ještě než přijel manžel z hokeje, abych se za dvě hodiny probrala a do tří do rána koukala do stropu. Prostě krásná třetí adventní neděle, plná lásky, porozumění a rozjímání.