kOmický blog LVIII.

Zásadní věci se u nás dějí především ve chvílích, kdy je můj milovaný manžel na hokeji. Z důvodu zachování duševního zdraví nehloubám, zda je to náhoda nebo záměr.

Kdybych měla více fantazie pro pojmenovávání jednotlivých příspěvků, mohl by se dnešní jmenovat „Vinyl“. (V úvahu by přicházel i název „Manžel na hokeji“. Zásadní události přichází především ve chvílích, kdy je můj milovaný na ledě – tedy každou neděli.)

Ale raději začnu od začátku. Plán na víkend byl položit podlahovou krytinu v chodbičce k dětským pokojům. Tento prostor vzniknul z části prostřední místnosti původního domku a díky němu mají všechny děti neprůchozí pokojíčky.

Donedávna jsme měli dvě díry v podlaze – jednu na rozhraní zádveří a nově vzniklé chodbičky (pozůstatek napojování topení), druhou v obýváku (jako památku na vybouranou příčku). Stálo mě hodně psychických a později i fyzických sil vyplnit tyto připomínky historie betonem. Vylévání samonivelační hmotou jsme dokonali nejprve v dětském „jižním“ křídle domu. Sice naše dílo poněkud narušil nejmladší potomek svým (v)pádem, ale podlahu i jeho obuv jsme nakonec zachránili.

Konečně bylo možno pokrýt vytvrdlou vyrovnávací hmotu podlahovou krytinou. Bohužel jsme se ale s manželem v sobotu ráno nebyli schopní shodnout na postupu, respektive směru kladení vinylových dílů. Moje představa byla plynule navázat na zčásti rozebranou podlahu zádveří a pokračovat do chodby k pokojíkům. Pravda, chodba nesvírá se zádveřím pravý úhel a při tomto způsobu položení jsou díly v chodbě příčně. Manžel chtěl naopak skládat vinyl chodbou podélně a předěl ploch na pomezí zádveří oddělit lištou. Což by ale v mých očích úplně zkazilo dojem a nákup totožného (dosti předraženého) vinylu učinilo zbytečným. Po chvíli bezvýsledného argumentování jsem navrhla kompromisní řešení – počkat do večerní návštěvy švagra a využít protřelého stavaře jako poradce.

Po obědě jsme alespoň vylili samonivelační hmotou prostor bývalé velkorysé komory, ze které má stát funkční součást obytného prostoru. Manžel míchal, já rozprostírala válečkem.

Večerní návštěva nepřekvapivě potvrdila moji teorii o navazování podlahy. Nezaschlá samonivelační hmota v obýváku zůstala nedotčena, navzdory přítomnosti čivavy doprovázející naše příbuzenstvo. Totéž se nedá říci o lahvi desetileté skotské.

V neděli dopoledne proběhla bezvýsledná návštěva obchodů s nábytkem, během které nám volaly děti, že - si jejich malý bratříček přiskřípl prstíky do šuplíku a že máme přijet, že to má asi zlomené - že nemáme jezdit, protože už je to dobré - že se dívá na pohádku a je v pohodě, i když to má oteklé…

Naštěstí informace následovaly v tak rychlém sledu, že jsme nestihli ani opustit IKEu.

Po obědě došlo konečně na vinyl. První velmi členitý podlahový díl jsme na druhý pokus správně seřízli a na třetí usadili na místo. Napojování bylo zdlouhavé, protože bylo třeba docílit zapadení „zámků“ na třech stranách současně. Pokud bychom chtěli podlahu skládat klasickým způsobem, museli bychom rozebrat půl zádveří, ze kterého by bylo nutné předem vystěhovat tři regály dočasně deponované spižírny, dvě skříně a botník. .

Aplikovali jsme společnými silami čtyři kusy vinylu, potom mě manžel opustil - odjel s velkými dětmi na jejich nedělní parkur a následně na svůj hokej.

Hnána vidinou celistvé podlahy jsem v započaté činnosti pokračovala sama s občasnou pseudoasistencí nejmladšího potomka. Naměřit (dřep), najít vhodný vinylový díl nebo jeho část, přiříznout (vztyk, přesun a klek), usadit (vztyk, přesun a dřep). V první třetině chodby telefonát, že děti se vrací domů. Asi kdybych si nevšimla. V polovině další telefonický hovor, že (cituji:) „to nemám dělat dál než po dveře“, kvůli napojení podlahy z pokoje.

Neuposlechla jsem, zkrátila podlahu ve dveřích prckova pokoje a pokračovala v dřepech, klecích a vztycích. Když se hokejista vrátil, byla jsem u konce – chodby i sil. Pomohl mi usadit poslední dva díly. Nepokryté zůstaly jen úzké prostory u dveří do pokojů větších dětí. Pevně jsem doufala, že to už manžel dodělá, byť určitě ne dnes.

Ani jsem nevečeřela, po půldenní práci jsem těžko udržela v rukou sklenku s vodou. Ruce se zregenerovaly do rána. Horší bylo, že jsem následující tři dny k pobavení kolegů i rodiny nemohla chodit, jelikož moje dolní končetiny namožené nezvyklým mnohokrát opakovaným pohybem, zarytě odmítaly spolupracovat.