kOmický blog LVII.

Čím víc dětí, tím víc radosti... Asi především ve chvílích, kdy se všech třech současně na chvíli zbavíme. 

V úterý měl nejstarší potomek koncert - od pěti let hraje na flétnu. Důvod je pragmatický, doporučila nám ji logopedka kvůli špatně vyvinutému měkkému patru, které mu znemožňovalo vyslovit správně souhlásky jako K a G. Absence těchto hlásek vyznívala v jeho mluveném projevu často komicky. Vždy se mi vybaví část dětské říkanky, která v synově podání naprosto odrovnala moji sestru: „Bába se ho le-la, na -olena -le-la. Nic se bábo nele-ej, na -olena ne-le-ej“.

Na ORL navrhnutou operaci (se závratnou asi třicetiprocentní úspěšností) jsem u pětiletého dítěte odmítla. Hraní na flétnu úžasně pomohlo. Jen potřebujeme vydržet až do doby, než projdou synkovy hlasivky bouřlivým pubertálním vývojem.

Předvečer koncertu jsem se zeptala, má-li interpret co na sebe. Odpověď žádná. Když jsem položila otázku podruhé a nahlas, sundal sluchátka a pokrčil rameny. Jeho povědomí o místě výskytu slušného oblečení bylo nulové. Omlouvá ho jedině fakt, že má všechno oblečení nacpané v šuplíku pod postelí, kam z důvodu zachování duševního zdraví nenahlížím.

Dohledala jsem sako a kalhoty, i černé polobotky. Jen košili jsem ani při intenzivním pátrání nenašla. Ležérně jsme ji nahradili bílým tričkem, přičemž všechno (kromě bot) potřebovalo vyžehlit. Radostná činnost ve 21,30 večer s migrénou. A puberťák mi mimochodem sdělil, že bude potřebovat větší sako.

Na koncert jsem šla doprovázena prckem unaveným po plavání, stále sužována migrénou, nadopovaná prošlým Valetolem. Přišli se podívat i děda s babičkou. A byla jsem pyšná, jak krásně syn hraje. (Méně na toho menšího, který si místo poslechu hudby hrál na mobilu „žraloky“). Současně jsem zjistila, že vzhledem k pokročilému těhotenství paní učitelky, bude mít flétnista brzy nového hudebního pedagoga. Na kterého si bude složitě zvykat.

Ve středu jsme byli na kontrole s rozraženou bradou. Moje migréna mírně polevila. Brada vcelku zahojená, malý pacient kontrolu prošel snadno. Zato maminka, která doma konečně našla složku s lékařskými zprávami za poslední dva roky (od minulých prevencí) a vítězoslavně ji donesla, nebyla pochválena.

Jako by nestačilo, že jsem si špatně zapamatovala, kde si mám od babičky převzít vlastní dítě. Z polikliniky jsem jí volala, kde jsou. Odpověď zněla „Doma“ – a až v tu chvíli mi došlo, že jsem si pro synka měla přijet k ní. Naštěstí je to jen jedna zastávka tramvají.

Svůj nedůvěřivý vztah k lékařům nezastírám. Nepovažuji za důležité, abych s každou zprávou o odstranění znaménka odbornou kožní lékařkou utíkala na pediatrii. Jenže když se pak na sklonku roku vytasím s papírem datovaným v lednu roku předchozího, vzbuzuje to u paní doktorky jistou nevoli. Nejvíce komentářů jsem schytala za dceru. Pro opakované bolesti hlavy jsme absolvovali několik vyšetření, bez odhalení příčiny. Poslední lékařská zpráva končila větou „doporučena magnetická rezonance“. Přesně si vybavuji tu situaci, když lékař hodnotil nicneříkající výsledky: Neřekl „pošlu vás na další vyšetření“. Vágně poznamenal, že by ještě bylo možné. Překlad z lékařského jazyka asi zní: zajděte se zprávou k obvodnímu lékaři, ten napíše doporučení na magnetickou rezonanci, tam se objednáte (až se dovoláte), za dva až čtyři měsíce vás vezmou, pak si s výsledky zase zajdete opět k obvodnímu… Odmítla jsem to absolvovat. Myslím, že příště zprávy jen založím do šuplíku a nebudu je nosit vůbec.

Návštěva veterináře s kočkou na kontrolu kožních potíží probíhala mnohem více v klidu a neodcházela jsem s pocitem méněcennosti ani obavou, že mi ji zabaví ochránci zvířat. Zato návštěvu ze sociálního odboru pomalu očekávám.

V pátek jsme byli s dětmi a kamarády v centru Brna zkontrolovat adventní dění a nasát vánoční atmosféru. Prcka jsem do mrazu navlékla, což zabezpečilo jeho komfortní teplotu a znemožnilo pohyb. Velké děti se dostavily oblečené dle svého nejlepšího vědomí, velmi svérázně. Dcera měla jen tričko a přes něj bundu, ačkoli její nová skříň ukrývá minimálně desítku různých mikin. Syn měl podvlečenou zimní bundu pleteným fleecem, zato však neměl rukavice ani čepici. Dokonce měl odepnutou kapuci z bundy, takže si jí slechy nemohl bránit před omrznutím. Mojí čepicí pohrdnul.

Většina pobytu venku byla doprovázena výkřiky zoufalství o zimě, požadavky na nákup trdelníku, něčeho k jídlu a pití či k návštěvě kolotoče. Byla jsem opravdu ráda, když jsme se tramvají přemisťovali na periferii k zaparkovanému autu. Většinu cesty jsem se pokoušela předstírat, že ti hluční nevychovanci nejsou naši.

Příště necháváme děti doma a jdeme na turbomošt s manželem sami.