kOmický blog LIV.

Kamarádka slaví v sobotu třiatřicet! Přijala jsem pozvání s mírně naivní představou odpočinku od práce a rodiny.

Koncem léta jsem přislíbila účast na oslavě kamarádčiných narozenin v jihomoravském sklípku – několik holek, odjezd v sobotu, degustace vína, jídlo, přespání a ráno domů. Co na tom, že ona slaví „Kristovy leta“ a je o deset let mladší než já. Znělo to celé výborně, zejména po pěti letech, kdy jsem nebyla ani den bez dětí nebo manžela.

Nebyla bych to já, pokud by za tím nestálo nějaké ALE. První komplikace souvisí s mojí povahou – vzdaluji se nerada, když je doma tolik práce. Druhý problém způsobilo auto. Nabídla jsem se, že vezmu naše šestimístné vozidlo a přepravím většinu účastnic. Zájemkyně se hlásily, leč automobil stále stál v servisu.

Třetí zádrhel představovala nedělní návštěva manželových rodičů, kteří mně a dceři chtěli popřát k narozeninám. Oba vídám opravdu ráda, jenže těžko chystat oběd, když vstáváte pod Pálavou a přesun musíte podřídit hladině alkoholu v krvi řidiče a převozuschopnosti ostatních účastnic. Nezbylo, než přizpůsobit večerní konzumaci situaci. A můj životní partner prohlásil, že se o oběd postará.

Před víkendem proběhlo ještě nečekané zpestření. V pátek v poledne telefonát ze školky – „Váš syn si na zahradě rozrazil bradu. Dost mu to krvácí…“ Odhrnula jsem papíry i klávesnici, kabát oblékla na schodech a přesunula se do školky. Synkovi mezi tím krvácení ustalo, takže první pohled na něj, jak se láduje obědem s gázou na bradě mě uklidnil. Druhý pohled na zcela zakrvácenou bundu byl dramatičtější. Pořadí jsem zvolila správně.

Ordinační hodiny v pátek po poledni moc pediatrů nemá. Představa návštěvy dětské nemocnice mi připadala jako krajní řešení kvůli předchozím neblahým zkušenostem a chtěla jsem se jí pokud možno vyhnout.

Naposledy tam sundávali dceři sádru po zlomenině malíčku na ruce. Třikrát mi zdůraznili, že mám chodit dopoledne, ačkoli ambulance byla do 15,00 (a my přišly 13,10). Potom jsme strávily příjemnou hodinku a půl v čekárně, aby nám mladičký pan doktor za asistence tří sester oznámil, že paní ze sádrovny již odešla. Naznala jsem, že jí sádru můžu sundat sama, načež se jedna z přítomných křepelek uvolila úkon vykonat. Jedinou náplastí na nemocniční příkoří bylo plnění z pojištění. Kde jinde se přestává pracovat po obědě, ačkoli pracovní doba trvá?

Naštěstí jsem na poliklinice zastihla alespoň naši úžasnou dětskou sestru, která zraněnému prckovi odborně nalepila mašličky, aniž u toho křičel, že ho vraždíme. Vybavila nás leukoplastí a instrukcemi.

V sobotu se na dvoře nakládala suť do kontejneru, děti pomáhaly a střídavě si chodily pro stále teplejší pracovní oblečení. Nejvíce v kurzu byly ponožky. Puberťák měl v závěru na nohách navlečené v holínkách patery, což ovšem znemožňovalo vyzutí obuvi. A rukavice - obětovala jsem staré lyžařské, abych zamezila omrzlinám dětských ruček.

Moje práce byla v teplu kuchyně, (stále zajišťovaným pravidelným přikládáním dřeva v kotelně). Otloukala jsem omítku ze zdi v místech, kde snad brzo vyřízneme otvor pro dveře do spíže. Pokud bychom věděli, co se kde ve zdi ukrývá, nebylo by oťukávání pravděpodobně nutné. Vybavena ochrannými brýlemi, které se pořád mlžily, kladívkem, majzlíkem a šátkem, přes který se nedalo dýchat, jsem krom omítky také odloupala keramický obklad a rozbila jen dvě kachličky. Odhalila jsem místo, kudy jsou ve zdi vedeny dráty – naštěstí bez úrazu elektrickým proudem.

Úplně zpocená a špinavá jsem pak vyráběla populární rychlooběd – špagety s „majdou“ z mletého masa. Dvůr byl vyklizen a prach v kuchyni se pomalu usadil.

Po pozdním obědě (následovaném rychlou sprchou s mytím vlasů, hledáním svršků, cestovního zubního kartáčku a daru pro kamarádku) jsem mohla vyrazit. Problém byl, že v čase, kdy jsem potřebovala odjet, stálo v Omicích na silnici hasičské auto s plošinou, jelikož právě odborně sundávali máji. Chvíli jsem – stejně jako řada spoluobčanů – dění pozorovala, ale pak odjela delší cestou druhou stranou.

Mezi přítomnými osmi dámami v Dolních Věstonicích jsem byla s přehledem nejstarší účastnicí s nejvyšším počtem potomků. Hrdě jsem ale s mladicemi ve sklípku po degustaci vydržela za pomoci škvarkové pomazánky až do popůlnočního času. Probraly jsme spoustu témat a docela se nasmály.

Večer jsme si s mužem vyměnili praktické informace o přítomnosti špejlí v domácnosti. Ráno jsem byla poněkud pomačkaná, ale každopádně schopná řídit.

Doma jsem byla krátce po desáté. Manžel k tvorbě oběda přispěl tím, že večer naložil špízy. Teď dopoledne tahal s puberťákem dráty na půdě a také kopali v zahradě, dcera krájela brambory a prcek koukal na televizi. Hodila jsem nějaké prádlo do pračky a spolu s dcerou jsme trochu uklidily. Vytrvale se se ptala, kdy už jí popřejeme.

Grilování masa k obědu zůstalo netradičně na mně. Jenže co přestala fungovat půjčená remoska, jsou naše možnosti tepelné úpravy velmi omezené. Po příchodu očekávané návštěvy vybavené polévkou, dortem a dalšími dobrotami jsem byla vystřídána u špízů dědou. Zachraňoval potravu před spálením, zatímco jsem věšela vyprané prádlo.

S babičkou jsem si dala sklenku rosé, proběhla narozeninová přání a nakonec jsme se u našeho velkého stolu i všichni sešli a najedli, byť manžel svátečně oděn v modrákách.

Odpoledne odjela návštěva a pak i tatínek s velkými dětmi. Abych byla nějak užitečná, dodělala jsem výkop v zahradě, kudy bude vedeno potrubí k odtoku kondenzátu z kotle. Prcek opustil obrazovku a intenzivně mě u toho povzbuzoval, proháněl venku kočky a dělal si trampolínu z dlouhé fošny. Před setměním k jeho velké radosti začalo sněžit a do rána bylo bílo.