kOmický blog II.

Fáze přípravy na přesun do domu; postupné balení, převozy, neštovice... a jak jsme se stali investory

Fáze přípravy na přesun: Tchýně přišla s nabídkou, že její kamarádka ruší byt a nechala by za odvoz nějaký nábytek, pošle nám fotky. Nebyla to kamarádka, ale její dcera. Za odvoz ano, ale kdybychom jim přece jen něco dali… Ale ano, v našem bytě je většina skříní vestavných a s něčím v domě začít musíme. Minimálně než vyměníme ty podlahy a topení ve staré části domu. Tři pokoje, tři budoucí dětské pokojíčky. Zatím se nějak poskládáme v nové části domu. (Jen když nebudu muset do kotelny.)

Půjčili jsme dodávku a jeli k dceři od tchýniny kamarádky. „Odvezte si, co chcete“. – „Nebo ne, ty židle možná ještě použiju. A tu komodu prodáme. Tu postel jsem zvažovala, že si nechám… ale dcera ji nechce“. Jednu sobotu jsme odvezli dvě postele stůl. „Příští sobotu si můžete vzít tu kuchyňskou linku“. Cestou domů se ptám manžela, komu z kamarádů řekneme, aby nám s tím pomohl. „To přece zvládneme sami, ne?“ Snad ano.

Jenže manžel měl v sobotu dopoledne hokejový zápas. Půl týdne říkal, že neví, jestli půjde, že si minule natrhnut tříslo. V pátek mi donesl kytku. V sobotu šel na hokej. A já v sobotu ráno nastoupila s akušroubovákem s nejstarším potomkem (dvanáctiletým synem) na demontáž kuchyně. Původní majitelka nás do bytu pouštěla a neskrývala údiv. Když jsem ale vyskočila na linku, asi pochopila, že to myslíme vážně. Zvládli jsme to rozložit dřív, než manžel z hokeje přijel. Nestrhli jsme žádný závit. Jen jednu hmoždinku jsme ze sádrokartonu vytáhli poněkud necitlivě i s kusem „zdi“.

Manžel pak slavnostně odmontoval koupelnovou skříňku, zatímco my se synem odnosili všechny malé věci dvě patra dolů. Potom jsem velké věci nosila dolů s manželem, přičemž na každé podestě jsme složitě bojovali o centimetry umožňující průchod a jedné velké skříni jsme v prvním patře odšroubovali dveře, abychom ji lépe unesli.

Skládání nábytku do dodávky je něco jako dříve populární hra „Tetris“, jen tvary hůře zapadají. Nejhůře zapadá kuchyňská deska i s dřezem, když je do tvaru písmene L a délka stran je větší než vnitřní rozměry auta. Nadvakrát jsme to odvezli. Tchýně nás zachránila obědem, na který jsme se před druhou otočkou stavili u nich. Dcera a prcek, čekali na oběd doma do pěti hodin, přičemž manžel se za nimi kvůli zdržení odmítl stavit a po telefonu stručně doporučil, ať si vezmou třeba hrušku.

Cestou nám z otevřeného auta (jinak se „elková“ kuchyňská deska prostě nevešla) vypadli 4 poličky, trochu odřené jsme je ale zachránili. Výsledkem celodenního snažení je hromada kuchyňských skříněk proložená díly postelí a sanitou složená v kuchyni našeho domu. Druhý den nemůžu chodit, nohy mám samou modřinu a těch padesát výstupů do druhého patra je bolestivě cítit.

V týdnu se nic moc neděje. Do bytu nám jen dovezou obří lednici určenou na domek, která stojí v předsíni místo botníku. Tu neunesu, stěhoval ji tam manžel se sousedem. Botník zavazí v chodbě. Domlouvám bedny od banánů z různých zdrojů na přesun krámů z bytu, děti něco balí u sebe v pokojíku. Na krabice píšou vtipné popisky typu „blbosti ze skříně“ a „krámy z šuplíku“.

V sobotu balím já, ale na hory. Neuváženě jsme dětem slíbili jarní prázdniny už loni v létě. To jsme samozřejmě netušili, že (a hlavně kdy) se budeme stěhovat.

Hory byly úžasné, krásné prostředí, příjemní ubytovatelé, osvědčení kamarádi, sníh a slunce. Modřiny mi zmizely, nohy přestaly bolet. Naopak začaly trochu protestovat záda z neustálého zvedání čtyřletého lyžaře-začátečníka. Jenom páteční návrat do reality bytu, kde se tyčí sloupy beden a kolem lednice v předsíni nejde projít, nebyl úplně radostný. Jenže veliká lednice byla prý odjakživa manželů sen…

Víkend probíhá ve znamení praní, sušení, nakupování, vaření a přesunu banánových beden. Byt připomíná bludiště sestávající především ze slepých uliček. Pomalu bychom asi měli nějak systematizovat nábytek v domku, aby to bylo kam dávat.

Jak průběžně balení pokračuje, doma se všude vrší banánové krabice a navíc zelené bedýnky "na zeleninu". Věci ze skříní začínají pomalu mizet. Na povrch nekontrolovatelně vyplouvá prach a řada věcí, které jsme dva-tři roky neviděli a předchozích pět let nepotřebovali.

O víkendu nasněžilo, ale plán je plán a musí se dodržovat počasí navzdory. Zmizely tři skříně z dětského pokoje, většina vnitřního vybavení kuchyně, sušička prádla a několik desítek krabic. Zůstaly postele. A samozřejmě část nábytku, který nestěhujeme. Stále zbývá ještě milion drobností, květiny, zvířata (morče, oblovky a akvárium)... Pořád to nevypadá jako holobyt, tedy dokud se neotevře skříň. Za skříní v dětském pokoji je poškozená malba; skoro jsem zapomněla, že nám vyteklo akvárium (přibližně 14 dnů po vymalování na blankytně modrou).

Denně po práci nakládáme, odvážíme, skládáme. Případně montujeme, uspořádáváme a mrzneme na místě. Večer padáme. Do toho dva dny v týdnu po práci večer masáže. Já vím, divný koníček. Ale na rozdíl od práce v kanceláři mám ze své "živnosti na vedlejšák" alespoň pocit, že dělám něco smysluplného. Padám pak o to víc. Ale přece jen je to příspěvek do rodinného stavebního rozpočtu. A klienti se stále ptají, jestli budu pokračovat. Nevím, co odpovídat - sama v tom nemám jasno a možnost skloubení s bydlením za městem musím odzkoušet v praxi.

Nejmladší syn dostal neštovice. Pro mě zcela nepochopitelně - žila jsem v domnění, že je měl předloni. Ve čtvrtek večer jsem našla jeden pupínek (trapně přisuzovaný komářímu kousnutí), v pátek ráno měl na krku pupínky dva. (Hlavou mi blesklo: Asi blechy?). Jenže když jsem sundala pyžamko, bylo jasné, že příčina není externí. Tentokrát jsem diagnostiku nechala na odborníkovi a pediatrička nekompromisně sdělila, že TOTO jsou neštovice. Volám zase babičku a mizím do práce.

V neděli jsme prováděli "místní šetření" v Omicích se švagrem. Není nad odbornou radu; zejména, když je to v rodině. Připravila jsem si přehlednou tabulku míst a problémů k řešení. Vůbec na ni nedošlo; odborník prostě koukne a vidí. A nutno přiznat, že švagr je nadmíru praktický člověk, který řeší funkční i estetickou stránku věci. 

Vyjasnili jsme si, co potřebujeme nutně hned a co do budoucna. Dost mi to pomohlo, protože zpočátku se zdálo, že to s manželem vidíme každý jinak. Ale rady zkušeného člověka, který dělá stavařinu už dobrých 25 let, nás výrazně sjednotili. Probrali jsme všechno důležité od způsobu vytápění přes dílčí stavební práce až po výměnu původních oken.

Psychologicky nás švagr zpracoval rodinnou historkou našeho bratrance: Původně chtěl měnit prkna na podlaze, protože se mu nelíbila. Vytrhal, identifikoval vlhkost a plíseň, následujícího půl roku kopal a kopal... a dalšího čtvrt roku budoval. Jednu místnost!

My máme staré podlahy tři. Manžel na místě krumpáčem ověřil, že naše podlahy jsou suché, neplesnivé, byť dřevo je značně strávené. Vyřešilo se to nad očekávání rychle tím, že švagr zvedl telefon, kontaktoval "partu dělníků" a rázem se z nás stali investoři. Koordinační schůzka domluvená na pondělní ráno, začátek prací v úterý s pondělním návozem. Ulevilo se mi.

Večer jsme pak do mailu obdrželi půdorysný plánek domku s pár minimálními zásahy, které zvýšili využití prostoru na maximum. Vnitřně jsem zajásala, jen jsem se trochu bála, jestli to manžel bude vidět stejně. Naštěstí ano. 

A zatímco já v pondělí ráno chystám svačiny a snídaně (pro tento týden ušetřena denní povinnosti odvláčet sotva probuzeného prcka do školky), manžel vyráží na šestou vyzvednout revizní zprávu a následně na koordinační schůzku do Omic.